http://www.blisty.cz/art/65689.html
Před padesáti let stál svět jen několik krůčků od jaderného Armaggedonu – a od té doby ještě několikrát, aniž bychom si toho byli obecně vědomi. Karibská či kubánská krize je nám nicméně předkládána jako důkaz svrchovaného západního racionalismu, který ruku v ruce s východním barbarstvím odvrátil atomový holocaust. Pokud budeme brát vážně nyní dostupné zdroje informací, musíme se, jako už tolikrát, svorně zastydět; neboť nám tyto prameny na pozadí širšího kontextu poskytují poněkud odlišné informace o průběhu několika osudových říjnových dní před padesáti lety.
Dějinné expozé
Jestliže byl svět po 2. světové válce rozdělen, tak jistě ne na „dobrou“ a „zlou“ část. Sovětský svaz pevně ukotvil ve východoevropských satelitech poté, co zde s pomocí represivních aparátů získal moc, aby mohl nerušeně panovat. Po roce 1945 si Spojené státy v rámci takzvané Grand Area Strategy, tedy strategii mocenské hegemonie ve světě, hodlaly udržet kontrolu nad celou západní hemisférou, územím bývalého Britského impéria včetně jeho nerostného bohatství, které v očích amerických plánovačů a stratégů představovalo klíčovou mocenskou páku, a nad Dálným východem. Toto impérium si Bílý dům hodlal udržet i silou, bylo-li zapotřebí, a nehodlal v něm trpět žádné projevy suverenity, což opakovaně dokazoval. Spojené státy podle oficiálních vyjádření svých politických špiček vlastnily po 2. světové válce 50 % světového bohatství, tj. mnohem více, než „vlastnil“ SSSR, jehož vlastní hospodářský potenciál byl zdecimován nacistickou agresí a taktikou spálené země, zatímco USA během stejné doby ekonomicky zesílily a staly se skutečnou globální supervelmocí. Podle některých západních stoupenců poválečného statu quo se sovětská říše z válečných útrap a destrukce částečně dostávala ještě 40 let. Tento mocenský nepoměr ještě umocňovala skutečnost, že USA jako první země na světě (opakovaně) použily atomovou pumu, a tím akcelerovaly výrobu první sovětské jaderné bomby, která spatřila světlo světa o čtyři roky později. Američané provedli úspěšný test první vodíkové bomby v roce 1952, Sověti získali plně funkční vodíkovou pumu v roce 1955 – a šílený závod v jaderném zbrojení byl v plném klusu za situace, kdy Sovětský svaz vesměs za silnějším soupeřem pokulhával.Spojené státy rovněž svého ideologického rivala obklíčily řetězcem vojenských základen – fakt, který podle autora článku publikovaného na serveru idnes.cz k 50. výročí karibské krize „nebyl výmyslem komunistické propagandy, ale holým strategickým faktem“. Dále – USA několik let před karibskou krizí rozmístily v Turecku jaderné hlavice, které se u hranic se Sovětským svazem nacházely blíže, než neaktivovaný sovětský atomový arzenál na Kubě od hranic Spojených států. Další americké atomové hlavice byly umístěny v Itálii, jak se můžeme dozvědět z Národního bezpečnostního archivu (USA); podobně jako další zajímavé a nepříliš známé informace k tématu. Sověti měli tedy plné právo reagovat na přímé ohrožení, ať už si o nedemokratické povaze kremelského režimu můžeme myslet cokoliv. Jenomže v našem ideologicky vyštukovaném světě je něco takového nemožné. Právo na obranu, kdybychom se ocitli v obdobné situaci, máme coby zástupci svobodného světa nezadatelné, nikoliv však nerudné ruské hordy. Takže transfer a dislokaci jaderného arzenálu na Kubě z popudu Moskvy je v tomto světle možné považovat za obrannou reakci, chceme-li postupovat objektivně.
Američané asi půl roku před vypuknutím kubánské krize rozmístili atomové hlavice i na japonském ostrově Okinawa. Ty byly zjevně namířeny proti Číně. Člověk nemusí být génius na to, aby pochopil, že i tento krok riziko jaderného střetu ve světě dramaticky zvýšil. V roce 1949 totiž Spojené státy podle oficiálního vyjádření „ztratily Čínu“, což pro americkou politiku podle historika Williama L. Neumanna představovalo „větší katastrofu než útok na Pearl Harbor“, a jejich panství se povážlivě zmenšilo, avšak stále bylo mnohem rozsáhlejší a mocnější než sovětské.
Je celkem logické, že nešlo o zápas dvou stejně silných soupeřů, uvědomíme-li si dále, že Západ verbálně spustil železnou oponu jako první a též jako první vytvořil agresivní vojenský pakt, aby svého ideologického protivníka držel v hranicích vykolíkovaných v Jaltě. Barbar s knírem trůnící v Moskvě se volky nevolky přizpůsoboval. Navíc hrál naprosto klíčovou roli při porážce nacistů a vyhradil si právo na válečnou kořist, již Západ bez boje vlastnil už před oběma světovými válkami a vůči níž se choval mnohdy daleko hůř – ať už se nám to líbí, nebo ne. Na druhou stranu se proti zločinům v moskevských državách ve východní Evropě nadále vyslovujme kriticky, ovšem v kontextu a nikoliv jednostranně; tj. nikoliv v duchu alibistického mustru spravedliví proti tyranům. Nicméně o represích novodobého ruského samoděržaví byly napsány tuny knih, a netřeba neustále nosit sovy do Atén.
Teroristická válka proti Kubě coby podnět vedoucí ke karibské krizi
Když v roce 1959 „přišly“ Spojené státy o Kubu, kde s pomocí eskader smrti vládl proamerický diktátor Fulgencio Batista a americká korporace United Fruit Company, nastal ve Washingtonu skutečný zmatek nad zmatek, neboť došlo k flagrantnímu porušení Monroeovy doktríny o nedotknutelnosti „zadního dvorku Ameriky“. Navíc se tato hereze uskutečnila nedaleko výsostného území USA. Spojené státy na tuto událost reagovaly jako obvykle, a to terorem ekonomickým a posléze terorem zbraní – ve spolupráci s kubánskými teroristickými buňkami v exilu, operujícími na Floridě, jež odsud útočily na bývalou domovinu. Washington se netajil tím, že usiluje o navrácení Kuby pod svá křídla a v dubnu roku 1961 prezident Kennedy provedl zpackanou invazi na ostrov, již lze považovat za otevřenou agresi. Jak se můžeme dočíst přímo v dokumentu amerického vojenského činitele z 25. července 1962, cílem Spojených států bylo „pomoci Kubáncům svrhnout komunistický režim“. Toto přání americké vlády bylo černé na bílém již 30. listopadu 1961 – jak je v dokumentu rovněž uvedeno. Dále se zde píše o vojenské intervenci na Castrův ostrov. Zanedlouho JFK ekonomické embargo a teroristickou kampaň proti Kubě zintenzívnil: jeho bratr Robert dostal v listopadu 1961 na starost vedení Operace Mongoose, která zahrnovala polovojenské operace, ekonomickou válku a šňůru sabotážních aktivit; a to vše se zjevným cílem – svrhnout Castra a jeho režim a nastolit status quo, tedy vládu proamerického satrapy opírajícího se o eskadry smrti a návrat United Fruit Company zpátky do ráje.Vedle této otevřené teroristické kampaně přišla americká vláda s plánem přímého vojenského útoku, kdy se počítalo s tím, že se na Kubě vylodí 150 000 amerických vojáků. O tomto útoku se vážně uvažovalo i během horkých říjnových dní, jak na ČT 24 uvádí politolog z FF UK Jaroslav Fiala. V červenci 1962 navštívil Raúl Castro Sovětský svaz, aby vyjádřil obavy o bezpečnost své vlasti. Moskva týž měsíc na Kubu začala posílat vojenský materiál včetně atomových komponent. O měsíc později ve zprávě vedení Operace Mongoose stálo, že po vojenském obsazení Kuby může následovat dlouhodobá americká okupace ostrova. Teror proti Kubě, který eskaloval prezident Kennedy jen pár měsíců před krizí, vedle sabotážních akcí na hotelové komplexy, mlýny, rafinérie či lodě a další infrastrukturu, a který připravil o život nejen řadu Kubánců, ale i Rusů, pokračoval dále. Operace Mongoose byla oficiálně přerušena až 30. října. Očekávalo se, že zmíněná vojenská akce proběhne v říjnu, tedy v době, kdy vypukla karibská krize. Jaderné zbraně od Moskvy proto Kuba na svém území uvítala jako možnou bezpečnostní záruku před invazí v režii Bílého domu.
Svět na pokraji jaderné války
Různé studie vesměs vypracované Pentagonem kladou důraz na skutečnost, že Spojené státy nad Sovětským svazem co se počtu nukleárních hlavic včetně nutné technologie k jejich odpálení týče měly značnou převahu. Dokonce některé hlasy v americkém letectvu konstatovaly, že by Američané válku vyhráli počátečním masovým úderem a s povážlivě nižšími ztrátami. Když „svět“ díky americké špionážní misi zjistil, že Rusové posílají na Kubu atomové zbraně, zůstal šokován, aniž by znal obecný kontext. Přítomnost sovětských raket nedaleko Miami napětí znásobila. Ohrožení „svobodného světa“ muselo být odvráceno. Americké užší vedení zformované v důsledku krize (ExComm) mělo po ruce dva návrhy, jak nastalou situaci řešit. USA mohly ruské rakety na Kubě bombardovat ze vzduchu a země a pravděpodobně tak zahájit 3. světovou válku, či provést námořní blokádu Kuby. ExComm zvolil druhou možnost, již eufemisticky nazval „karanténou“. Nicméně Kreml i toto řešení považoval za agresivní akt. „I v rámci amerických diskuzí se hovořilo o tom, že námořní blokáda země může vyvolat ozbrojenou konfrontaci. Nicméně jak ukázaly odtajněné dokumenty, ve skutečnosti se Chruščov nechtěl hnát do ozbrojeného střetu. Takže velmi brzy poté, co Kennedy vyhlásil blokádu, dal Chruščov rozkaz změnit kurz sovětských lodí, které ještě v tu chvíli pluly na Kubu s komponenty strategických zbraní a vojenským materiálem. I na sovětské straně tedy byla snaha neeskalovat napětí,“ říká ve vysílání ČT 24 k 50. výročí karibské krize politolog Jaroslav Fiala.Přesto ale nastaly skutečně horké situace: například 27. října došlo k sestřelení amerického špionážního letadla raketou vypálenou z Kuby, při němž přišel jeho pilot o život. Později se zjistilo, že šlo o aktivitu neznámého sovětského velitele nezávisle na Moskvě. Americké torpédoborce zasypávaly ruské ponorky vybavené nukleárními hlavicemi výstražnými minami, aby se vynořily a jejich posádky se vzdaly. V jedné chvíli již ruský kapitán jedné z ponorek pod palbou zvažoval, že na Američany vypálí jaderné torpédo. Tím by rozpoutal apokalyptický konflikt, během nějž by o život přišly stovky milionů lidí. A dále – podle dobře informovaného analytika z Harvardu Grahama Allisona JFK vyhlásil nejvyšší bojovou pohotovost, která autorizovala letouny NATO s tureckými piloty, aby odstartovaly, odletěly směr Moskva a nad ní svrhly bomby. Co je ale důležité zdůraznit – žádná z raket na Kubě nebyla podle novináře Břetislava Olšera nikdy opatřena jadernou hlavicí, dokonce ani ve chvílích maximálního vyhrocení krize. Washington přesto považoval rakety na Kubě za útočnou zbraň.
Dne 26. října 1962 inicioval předseda rady ministrů (sovětský premiér) Chruščov řešení krize, když svému americkému protějšku zaslal návrh, který počítal s ukončením americké námořní blokády Kuby a požadavkem, aby Washington přestal vojensky usilovat o Kubu. Druhý den přišel Chruščov s dalším návrhem, který počítal s tím, že ruské rakety budou z Kuby staženy, pokud Spojené státy stáhnou rakety Jupiter z Itálie a Turecka. Toho dne do Bílého domu dorazil z Moskvy od Chruščova ještě jeden vzkaz, ze kterého cituji: „Vadí vám Kuba. Vadí vám proto, že je 90 mil od pobřeží Spojených států. Nicméně vy jste rozmístili ničivé rakety, které nazýváte útočnými, doslova vedle našich dveří. Proto vám navrhuji následující řešení: jsme ochotni stáhnout z Kuby zbraně, jež považujete za útočné. Vaši představitelé na oplátku pronesou prohlášení, v němž se Spojené státy zaváží k provedení obdobného kroku v Turecku.“ Sověti tehdy ovšem neměli tušení o tom, že Američané považovali rakety Jupiter v Turecku za zastaralé a byly nahrazeny daleko účinnějšími jadernými ponorkami, jež byly vyzbrojeny balistickými raketami Polaris. Z uvedeného vyplývá, že kdyby představitelé USA na tuto dohodu přistoupili, nepřišli by vůbec zkrátka a z celé šlamastiky by vyšli jako vítězové, což se jim nakonec podařilo.
Prezident Kennedy po jistém váhání a jednání v rámci ExCommu 27. října, aby zachoval svou tvář, souhlasil s tím, že USA tajně stáhnou veškeré své rakety z jihu Itálie a Turecka výměnou za to, že Sověti stáhnou všechny rakety z Kuby. To se také stalo.
Kennedy navíc veřejně prohlásil, že Spojené státy budou respektovat suverenitu Kuby, její hranice a nebudou připravovat ozbrojený útok na ostrov. Tento slib byl ale porušen a JFK oficiálně obnovil teroristickou kampaň proti Kubě (kterou podle některých zdrojů nepřerušil ani během těch nejnapjatějších říjnových dní, kdy svět čelil nukleární pohromě) již v době, kdy Sověti stahovali svůj vojenský arzenál z Kuby, v čemž pokračovali až do dubna 1963. Tentýž měsíc a rok byly v Turecku demontovány poslední americké rakety. Odborník na studenou válku, NATO a Sovětský svaz Raymond L. Garthoff v jedné ze svých prací napsal, že 8. listopadu 1962, tedy v době, kdy Sověti pracovali na demontáži a stahování svých raket z Kuby, vyhodil proticastrovský sabotážní tým řízený z USA na Kubě průmyslovou budovu do vzduchu a usmrtil přitom 400 osob, jak stálo v dopise kubánské vlády adresovaném tehdejšímu generálnímu tajemníkovi OSN. Asi takto v realitě vypadal veřejný slib oficiálního vítěze karibské krize, jenž byl ve skutečnosti státníkem, který svět dovedl až na kraj nukleárního inferna a hazardoval dále.
Ekonomické embargo uvalené Spojenými státy na Kubu zůstalo v účinnosti nadále a je v účinnosti dodnes. Nutno poznamenat, že se tak děje proti vůli drtivé většiny členských států OSN a dalších institucí a těles.
Žádné komentáře:
Okomentovat