středa 15. srpna 2012

Seznam megaboháčů

Tihle sedí na miliardách!

Blesk  19.12.2009

Tak to jsou oni! Podle serverů Motejlek.com a Tyden.cz nejbohatší Češi a Slováci.
Ačkoliv na tom, kdo žebříčku nejmajetnějších lidí vévodí, se servery neshodnou, »premianti« Andrej Babiš nebo Petr Kellner by se svým majetkem mohli klidně jeden rok živit celou Prahu. A ještě by něco zbylo k dobru.
V seznamech natrefíte jak na ty, kteří si své miliardy poctivě vydřeli, tak i na takové, kterým megapeníze ze dne na den spadly do klína. V žebříčku Motejlek.com najdete třeba uprchlého podnikatele Tomáše Pitra nebo exministra Aleše Řebíčka. Tomu jeho firma začala vynášet díky vládnímu angažmá.
60 miliard a více
Andrej Babiš – vlastník Agrofert Holding (zemědělství, chemie, potravinářství)

55 – 60 miliard
Petr Kellner – šéf skupiny PPF (investice, pojišťovnictví)

30 – 35 miliard
Pavel Tykač – poloviční vlastník skupiny Czech Coal (uhlí)

18 – 20 miliard
Radovan Vítek – ovládá CPI (reality)

16 – 18 miliard
Marek Dospiva – akcionář Penta Holding (finance)
Jaroslav Haščák – spolumajitel skupiny Penta (investice)
Zdeněk Bakala – spolumajitel OKD (uhlí)

Kolem 15 miliard
Karel Komárek – většinový vlastník KKCG (energie, finance, investice)

10 – 15 miliard
Mario Hoffmann – většinový vlastník Istrokapitál (finance)
Jan Světlík – šéf Vítkovice Holding (železárny)
František Štěpánek – šéf Sokolovské uhelné (uhlí)

Kolem 10 miliard
Jitka Komárková – představenstvo Europgas/SPP (energie)
Martin Kúšik – vlastní třetinový podíl v Penta Investments

5 – 10 miliard
Ivo Valenta – šéf holdingu Synot (sázení)
Jaroslav Rokos – spolumajitel Sokolovské uhelné Jan Kroužecký – spolumajitel Sokolovské uhelné
Milan Filo – vlastník skupiny EcoInvest (investice)
Petr Otava – spojovaný s Karbon Invest (uhlí)
Antonín Koláček – přes skupinu Appian ovládá Mosteckou uhelnou a plzeňskou Škodu
Luboš Měkota – šéf Mostecké uhelné
Viktor Koláček – bývalý šéf OKD
Jiří Šimáně – šéf Unimex Group (cestovní ruch, developer)
Václav Skala – šéf Pražské správy nemovitostí (reality)
Oszkár Világi – šéf Slovnaftu (energie)
Jaromír Šmejkal – spoluvlastník Unimex Group
Braňo Prieložný – bývalý spolumajitel Istrokapitál
Ivan Kmotrík – vlastník skupiny Grafobal Group
Zoroslav Kollár – šéf Vitis Pezinok (potravinářství)
Juraj Široký – šéf Slovenského svazu ledního hokeje
Gabriel Eichler – šéf skupiny Benson Oak (finančnictví)
Marek Čmejla – Appian Group (finance)
Jiří Diviš – Appian Group (finance)
Jozef Tkáč – spolumajitel J&T (finance)
Patrik Tkáč – spolumajitel J&T (finance)
Jaromír Tesař – většinový vlastník Energo-Pro (energie)

3 – 5 miliard
Daniel Křetínský – šéf Sparty
Mária Blašková – vdova po miliardáři ovládající Třinecké železárny
Ján Moder – spolumajitel Moravia Steel
Evžen Balko – spolumajitel Moravia Steel a Třineckých železáren
Tomáš Chrenek – šéf Moravia Steel a Třineckých železáren
Jiří Trávníček – akcionář Pegas
Jiří Hlavatý – hoteliér
Jiří Malúš – šéf představenstva Agropol (potravinářství)
Milan Janků – šéf firmy
ECM Ivan Zach – spolumajitel televize Prima
Milan Šrejber – bývalý spoluvlastník Třineckých železáren
Ivan Jakabovič – spolumajitel J&T (finance)
Peter Korbačka – představenstvo J&T Real Estate (reality)
Ivo Lukačovič – šéf Seznam.cz
Dušan Kunovský – majoritní vlastník Central Group (developer)
Martin Roman – šéf ČEZ
Petr Široký – bývalý šéf Cabel Plus Ostrava (televize)
Ivan Chrenko – řídí HB Reavis (developer)
Ján Sabol – šéf sdružení slovenských podnikatelů
Viliam Pančík
Pavel Sehnal – šéf SPGroup (investice)
Tomáš Nebeský – kontroluje Sellier & Bellot (střelivo)
Ivo Dubš starší – šéf Demonta Trade (kovohutě)
Jiří Michal – šéf Zentivy (léky)
Petr Pudil – spolumajitel Czech Coal
Vasil Bobela – spolumajitel Czech Coal
Jan Dienstl – bývalý šéf Motoinvest
Roman Janoušek – pražský podnikatel a lobbista
Jozef Oravkin – spoluvlastník Penta

Seznam miliardářů podle Týden.cz
1) 57 – 65 miliard Petr Kellner
2) 25 – 48 miliard Andrej Babiš
3) 27 – 32 miliard Pavel Tykač
4) 20 – 30 miliard Karel Komárek
5) 17 – 20 miliard Marek Dospiva, Jaroslav Haščák

*****************************

http://www.motejlek.com/tema/cesti-a-slovensti-miliardari   07. 08. 2012
Seznam nejbohatších Čechů a Slováků má 345 jmen
Seznam motejlek.com nejbohatších Čechů a Slováků, kteří disponují majetkem přes 750 milionů korun, se rozrůstá o další osobu. Čtyřiatřicetiletý investor udělal zatím nejlepší obchod v roce 2010. Díky tomu jeho skupina vygenerovala konsolidovaný čistý zisk ve výši bezmála 400 milionů korun. Devítimístnou ziskovost udržela i v loňském roce. 

Ekotendr - další Kalouskův podvod


TAK  TOHLE  JE  SÍLA  VELEBNOSTI,  NA  TO  NAŠE  VZDĚLÁNÍ  UŽ  ASI  NESTAČÍ.
 
Jmenuji se RNDr. Rudolf Jiříček, bývalý vedoucí komplexního odboru geologie při  Moravských naftových dolech, a.s. Hodonín, jeden z bývalých zástupců ČSR v  UNESCO, RCMNS, Geodynamics, absolvent postgraduálu na pařížské Sorbonně. Bývalý disident (PO, č.26723, pod dohledem StB Hodonín).  Předkládám veřejnosti tyto informace, které mohou být velmi závažné pro náš stát:

PODVOD V AKCI "ODSTRAŇOVÁNÍ EKOLOGICKÝCH ŠKOD" ZA 114 MILIARD KČ

       Vývoj v ČR dospěl tak daleko, že se politici nejen postavili proti národu jako za totality, ale začali ho ve velkém okrádat, aniž by je někdo ze soudců, které  mají ve své moci, potrestal. Proto trend podvodů a korupcí začal narůstat. Objevily se pochybné obchody Miroslava Kalouska, související s modernizací 353 tanků místo 30. Kvůli jeho dohodě o odběru 2310 nefunkčních padáků, zemřeli dva vojáci ze zkušební jednotky.
      Přesto převzal Miroslav Kalousek na základě své smlouvy další padáky za114 milionu Kč. Stát díky němu přišel o 19 mld. Kč. Za tyto machinace se stal ministrem financí přes KDÚ-ČSL, u něhož si v r.2008 půjčila Topolánkova vláda 70 mld. Kč ze sociálního fondu a nikdy je už nevrátila. Přes tyto korupce se navíc přehnala globální finanční a hospodářská krize, kterou zase naši politici využili ve svůj prospěch.
     Na scéně se najednou objevily dva případy:
 
1) 
Ještě v r.2007 byl deficit státního rozpočtu -66,4 mld. Kč a v následujícím r.2008 klesl dokonce na -19,4 mld. Kč. Při odchodu ze své funkce ministra financí v r.2009  Miroslav Kalousek nápadně rychle ukončil stamiliardové spory mezi ČR a odkoupila švýcarská firma SPB Konsorcium za 40 a 80 mld.Kč. Její právník Ivo Johannes Bechtiger zasedal v německé a švýcarské pobočce moskevského Gazpromu. Jak přiměla Nomáda Bechtigera, aby se vzdal požadavku 120 mld. Kč, zůstalo utajeno.
     Kalousek proto "odškodnil" Nomuru  3,6 mld. Kč. Podobně rychle ukončili spory mezi našim státem a hutěmi Arcelor Mittal (bývalá Nová huť) a Evraz (bývalé Vítkovice Steel), kde nároky firem byly v desítkách mld. Mitall se měl zřeknout požadavku 26 mld. Kč za to, že nemohl jít do privatizace na Vítkovice Steel, a stát mu za to měl odprodat svůj 11% podíl  Arcelor Mittal Ostrava za 6,8 mld. Kč. Evraz, který privatizoval Vítkovice Steel, pak nepokračoval ve sporech s Mittalem (Jana Klímová, MFDnes,7.5.2009).
      Po těchto machinacích Miroslav Kalousek při předávání funkce ministra financí svému nástupci Janotovi v dočasné Fischerově vládě oznámil, že státní deficit najednou vzrostl až na -150 mld. Kč a v červenci téhož roku se zmiňoval dokonce o -209 mld. Kč!!!
      Aby nová trojkoalice vlády Petra Nečase snížila státní dluh, začala ho vymáhat na národu, nikoli na politicích, jejichž zkorumpovaná jména jsou ale všem známa. Jak tedy ukončit tuto hru s miliardami? A tak se začalo s novým podvodem na státu, který měl překonat všechna očekávání.
 
2)
     Vše začalo s problémy ropného ložiska Nesyt u Hodonína, jehož dotěžení za zhruba 23 mil. Kč nemělo pro Mor. naftové doly, a.s. Hodonín (MND) význam, protože by muselo pak uhradit 15-20 mil. Kč za likvidaci 111 vrtů. Proto bylo ložisko předáno firmě Aloise Flachse, majitele místní cihelny za obligátní 1,- Kč, včetně těžebního zařízení a strukturních map, které jsem mu předal jako vedoucí komplexního geologického odboru při MND. V r.1997 postihla střední a jižní Moravu povodeň, při níž byly mimo jiné škody odplaveny i velké ropné skvrny z neuzavřených vrtů Nesyt u Hodonína. Jako člen MěZ jsem napsal premiérovi V. Klausovi a  na MŽP, že mám obavy, že nový majitel ložiska po odtěžení vrty nezlikviduje a bude to muset provést stát. Tak se i stalo, že po "dohodě" s min. ŽP L. Ambrozkem (KDU-ČSL) z Hodonína bylo na likvidaci soukromé firmě odesláno přes  min. financí M. Kalouska kolem 30-50 mil. Kč!
     Kromě vrtů s ropou byly vyplněny cementem i desítky vrtů, které měly slanou mořskou vodu s vysokým obsahem jódu, na němž jsou založeny Hodonínské lázně. Jejich 3 vrtné zdroje u 12km vzdáleného Josefova bude nutno v blízké budoucnosti nahradit novými, které zaplatí opět stát.
    O desítky zdrojů ze 3km vzdáleného Nesytu právě přišli, protože ministři nejsou odborníci, ale jen straníci, které zajímají jen moc a peníze pro sebe a své známé. Záhy po této události uveřejnil Bohuslav Sobotka 19.3.2009 v Internetu článek "Budou legálně ukradeny miliardy?" Hovoří v něm, že min. financí M. Kalousek (nyní v případě nedodržení ekologických termínu pohrozil údajnými žalobami a arbitrážemi proti státu.
   Na likvidaci neznámých ekologických škod se přihlásily politicky zainteresované firmy Geosan Group, Environmental Services, Marius Pedersen Engineering a min. financí M.Kalousek pak vyřadil PPF.
     V oblasti uhelného průmyslu byla tato akce svěřena st.pod.Palivový  kombinát v Ústí n.L.- Všebořice, Lipová 1. Hlavní zátěž k tunelování desítek mld. Kč se však soustředila na likvidaci ekologických škod kolem vrtů na jižní Moravě. Ty ale byly už uvedenou dotací od MŽP na poli Nesyt u Hodonína odstraněny.  Zbyly jen menší skvrny na poli u Hrušek. Místo nich však došlo k "dohodě", že existuje ještě 420 poválečných vrtů, které jsou zakonzervovány příklopem a cementem při povrchu. Kdyby se prohlásila tato metoda dodatečně za ekologicky závadnou, daly by se na výplň sond cementem až do hlubokého dna vydělat miliardy  u dohodnuté firmy přes min.financí.Za celých 60 let se nikde neprojevily žádné škody a sondy se proto jen těžce hledají podle starých geodetických záznamů hledají v terénu, když žádné skvrny ropy nikde nejsou. Okolí sond není ekologicky postiženo, protože naprostá většina z nich zastihla maximálně pitnou vodu. A tak se budou likvidovat zdroje  pitné vody, na jejichž vyhledávání se dříve nebo později zaměří hydrologický průzkum, který za tím účelem  požádá stát o jejich finanční dotaci.
     Proti této myšlence se postavil P. Nečas s tím, že by raději odstoupil z vlády, než aby stát zadlužil neuvěřitelnou částkou 114 mld. Kč.  Protože začaly být problémy s P. Nečasem, objevila se najednou korupce s 3 mld. Kč, jimiž byla nadhodnocena super čistička v Praze. Peníze měly být rozdány těm, kdo by  prosadili výše uvedený podvod. Novému ministru ŽP Pavlu Drobilovi bylo slíbeno křeslo  premiéra po P. Nečasovi, když bude povolnější vůči k zamýšlenému programu. Nevyšlo to a tak byl P. Drobil znevážen a musel odstoupit ze své funkce. Ovšem nikdo z vlády netušil, že za jejími zády se už s likvidací neexistujících ekologických škod kolem vrtů začalo.
     Na Očovských lukách u Hodonína byla postavena vrtná věž a velká plocha z panelů. Protože zde žádné skvrny ropné být nemohou, likviduje vyčleněná osádka Moravských naftových dolů, a.s., miliardáře K. Komárka zdroje pitné vody v sondách, vyplňovaných v celém profilu cementem. Ze zdejších 75 vrtů byla operace už u řady z nich provedena. 
    Aby tato vládou neschválená akce ušla pozornosti, otevřela se kauza proti min. dopravy V. Bártovi(VV) ve spojitosti s  lobbyistickou firmou ABL. Další pak proti min. vnitra Radku Johnovi (VV) a také proti min. Vondrovi (ODS) kvůli problému s ProMoPro. Je velmi pravděpodobné, že  tímto rozkladem  trojkoalice dojde k vyslovení nedůvěry vládě P. Nečase, kterou oznámila ČSSD. Není pak vyloučeno, že se stane premiérem chemik Miroslav Kalousek a stát se začne topit v nebývalých dluzích na účet obohacování našich politiků. Jistě, že i v tomto případě se nakonec vláda obrátí na občany a  pracující národ, aby tuto cynickou akci zaplatil. Ať už v podobě daní od podniků a pracujících zaměstnanců nebo  snížením počtu úředníků, policie, hasičů, o jejichž práci nemá nikdo z nich potuchy. Anebo se nakonec deficit projeví při tunelování důchodců přes lékárny, na které je napojena jiná politická pakáž..
( Mgr. Čestmír Barták )…
 
Pošli to prosím dále … ať občané vidí, koho máme ve vládě !

Nemocný kapitalismus

Britské listy 21.9.2009
František Nevařil

Někdy v devadesátých letech známý americký politický analytik Michal Parenti prohlásil, že „náš (západní) strach, že by komunismus jednoho dne mohl pohltit většinu světa zastírá fakt, že antikomunismus – to je kapitalismus – to už udělal“. Všichni tuto pravdu, to je naprostou světovládu současného globálního kapitalismu a imperialismu cítíme v kostech. Je nejen bohatým ale po rozpadu SSSR i vítězným systémem, který proto také plně odpovídá za všechno dobré a hlavně špatné co se na planetě děje.

Pozoruhodné je, že „neviditelně“ vládnoucích kapitalistů reprezentujících ho v praxi je ve světě nepatrná menšina. Jejich počet lze odhadnout podle počtu dolarových milionářů (USD), kterých bylo v r. 2007 údajně jen 10,7 milionů, v tom dolarových miliardářů jen něco přes 1000. To představuje jen o něco více než jednu promile světové populace. Takže realitě vcelku odpovídá notoricky známé rčení o "horních deseti tisících" (v zemi s 10 mil. obyvatel). Reálně pak k rozhodujícím "vládcům světa" lze počítat asi 225 nejbohatších dolarových miliardářů (především z USA), kteří vlastnili osobní majetek rovnající se skoro polovině ročních příjmů veškeré lidí planety, přičemž tři nejbohatší z nich mají dokonce údajně větší soukromý majetek než 600 mil. lidí v chudých zemích. Početnější je druhá třída zahrnující jejich nejrůznější pomahače a lokaje (mají k dispozici politiky, manažery, nejrůznější "kněze" a mnichy, novináře, propagandisty, společenské "vědce", historiky a dokumentaristy, četné příslušníky "kulturní fronty", šéfy justice, policie a armád, dokonce i odborářské bossy atd.). S velkou rezervou ale ani jejich počet nebude globálně přesahovat tříprocentní ní podíl lidstva, spíše je nižší. Pokud na jejich domácnost budeme počítat průměrně až se 4 členy, pak všichni tito vyvolení a privilegovaní dohromady představují nejvýše 12 % světové populace (resp. asi 6 až 10 % všech potencionálních voličů). A to všechno dohromady reprezentuje onu „hmotně zainteresovanou“ světovou vládu, jejíž tvrdé jádro tvoří už zmíněná hrstka milionářů a miliardářů, která s námi všemi ostatními „občany“ tak dokáže mávat jako s hadrem.

Po staletí už probíhá dosud neuzavřený intelektuální, sociální i politický spor, zda tento kapitalistický řád je trvalý, zda nemá být či nebude nahrazen (ať už nějakou revolucí nebo bez ní) něčím dokonalejším. Něčím co by většině lidstva přineslo a zabezpečilo vyšší kvalitu životů. Zatím se zdá, že jeho současná moc přes všechny opakující se malé i významné krize není ničím podstatným narušena. Přece ale jenom současně v jeho rámci probíhají a zesilují se fundamentální a z jeho vlastní podstaty vyplývající společenské procesy, které jeho mocenské postavení při nejmenším dlouhodobě oslabují a podlamují. Zkusme se na některé (snad ty hlavní) blíže podívat.

1. 
V prvé řadě je o vývoj v USA. Tato světová zatím unipolární supervelmoc prochází po desetiletí soustavným ekonomickým i společenským úpadkem. To je pro kapitalismus mimořádně důležité, protože právě ona představuje světovou centrálu a záštitu globálního kapitalismu, je jakousi jeho výkonným generálním ředitelstvím. V jejím čele sice formálně stojí prezident USA, ve skutečnosti však především banky (přesněji řečeno peněžní instituce všeho druhu) a bankéři, současně většinou i velcí burziáni, v nichž je koncentrován největší soukromý kapitál a jejichž prostřednictvím rozhodují oni nejbohatší.

Tato země za 2. světové války nesmírně zbohatla a na tom založila i svoji poválečnou nadvládu. Pokud pokládáme za jádro politiky ekonomiku, a to je určitě oprávněné (viz politickou podřízenost vlád všeho druhu důsledkům současné hospodářské krize), pak ale od té doby s určitými výkyvy prochází trvalým ekonomickým (mocenským?) úpadkem. Pokud po válce produkovala zhruba 40 % světového HDP, dnes je to jenom asi jedna pětina (z toho převážně ve službách, a významnou část dokonce virtuálně přímo v bankách a na burzách). Pokud byla největším světovým věřitelem, dnes je největším světovým dlužníkem s dluhem rostoucím už zhruba o bilion ročně. Vyjádřeno známým středoevropským žargonem je „plajte“. Pokud tehdy americký dolar byl fakticky tvrdou měnou, tak mezitím se stal v podstatě bezcenným a vysoce rizikovým papírem, či spíše pouhým účetním záznamem. Ukažme si to na ceně zlata, které bychom pořád měli brát jako klasickou reálnou míru hodnot. Po válce stála trojská unce zlata 35 USD a dnes už se pohybuje okolo 1000 USD. Tzn., že reálná kupní síla (hodnota) dolaru mezitím klesla na pouhá 3 až 4 % původní. Jde přitom o hlavní světovou rezervní měnu, s níž si ovšem dnes nikdo neví rady a už dávno se jí bojí. Její jedinou faktickou oporou už v USA dávno není ekonomika ale jejich armáda. Postavení dolaru se už opírá jen o „bodáky“. Na jak dlouho?

Přesto všechno pořád nominálně vykazují jednu z nejvyšších hodnot HDP (hrubého domácího produktu) na hlavu, nyní se pohybující kolem 40 tis. USD ročně. To všechno je ale vysoce pochybné, pokud bereme v úvahu výše zmíněné znehodnocení této měny (samozřejmě totéž nutno brát v úvahu i při hodnocení HDP druhých států pokud je vyjádřeno v USD přepočtených běžným tržním kurzem měn). Je to sice velice hypotetická úvaha, ale ukazuje se, že pokud bychom tuto hodnotu přepočetli na reálnou hodnotu ve vztahu k vývoji ceny zlata, pak proti r. 1948 do současnosti vlastně HDP na obyvatele USA se doopravdy zvýšil jen nepodstatně, o nějakých 20 až 30 %. To by si určitě zasluhovalo prověřit, ale i takový hrubý údaj určitě stojí za pozornost.

USA si prostě dávno žijí nad poměry. Jejich dluhy narůstají proto, že jim trvale převažuje dovoz zboží a služeb nad vývozem, přičemž navíc se v zájmu získání mimořádných zisků v zahraničí pořád pokračují i ve vývozu produkčního kapitálu (přímých i portfoliových investic). A kromě toho všeho musí vydržovat svých více než 700 zahraničních vojenských základen na cizích územích. To všechno vedlo k tomu, že dnes se už jedná jen o „obra na hliněných nohou“, nadměrně závislého na čínských penězích, arabské ropě, mexických pracovnících a dokonce i na černoších v armádě a námořnictvu. Mnoho zcela základních věcí tu přitom řádně nefunguje. Připomeňme si známé příklady, třeba kalifornskou energetiku (dnes dokonce celý insolventní kalifornský stát), hurikán Katrina a New Orleans, padající dálniční mosty a zchátralá infrastruktura vůbec, nespolehlivé raketoplány atd. Vysoká kriminalita svědčí o bezradnosti bezpečnostních orgánů, nízká úroveň předraženého zdravotnictví pro velkou část populace je světovou ostudou. Vlastně platí, že spolehlivě (zatím) fungují jen odvětví více méně regulovaná a usměrňovaná státem, tedy zbrojní výroba, popř. zemědělská a potravinářská produkce. Ostatní z velké části balancují na pokraji hroucení, což platí takřka doslovně nejen pro americký automobilový průmysl ale dokonce i pro hlavní oporu ekonomiky, tedy pro banky a pojišťovny. A to ještě zde neklademe na váhu důsledky dnešní mimořádně všeobecné hluboké hospodářské i společenské krize (jen eufemicky nazývané hypoteční či burzovní), které se teprve budou hromadit a projevovat.

Je to stát až nevysvětlitelných paradoxů. Jak je totiž možné, že k tomu všemu dochází v zemi, která aspoň donedávna byla pokládána za nejbohatší a nejproduktivnější ve světě, v níž je koncentrováno nejvíce dolarových miliardářů a milionářů. Kde jsou největší banky a burzy s nejlepším knowhow, nejlepší(?) vysoké školy, kde se snaží (mají snažit) vzdělávat nejinteligentnější lidé z celého světa, která má nejvíce nositelů Nobelových cen (především pak za ekonomii), nejvíce vynálezů a patentů a nejlepší vědu, nejmocnější armádu a nejlepší zbraně, která poučuje dennodenně celý svět ….

2. 
Kapitalismus spočívá na penězích, na kapitálu. Už dávno ne na penězích opírajících se o zlato či jiné drahé kovy, ale jen o peníze papírové. Ani to už vlastně neplatí, protože z největší části jde jen o peníze účetní. Výše a regulace peněžní emise už nejsou v rukou států, ale tzv. nezávislých centrálních bank. Aspoň dříve tomu tak bylo. Mezitím se situace vyvinula tak, že peníze „vyrábí“ pouhým účetním zápisem převážně komerční banky ve vlastní působnosti, a dokonce vznikají přímo na různých burzách. V podstatě každým zvýšením příslušných burzovních indexů zvyšujících běžnou cenu a „hodnotu“ obchodovaných cenných papírů všeho druhu.

Po desetiletí narůstají ve světě globální i lokální latentní finanční a měnové krize, které se staly běžnou součástí dnešní ekonomiky. Jejich základem je skutečnost, že globální množství peněz v oběhu je nepřiměřeně vysoké. Je už dávno naprosto odtržené od hospodářské reality, od hmotné produkce a fyzické hodnoty majetku. Jejich objektivní funkcí nemůže být přece nic jiného než platební, tedy obsluha oběhu zboží a služeb a poskytování úvěrů dlužnickým subjektům na bázi úspor druhých věřitelských subjektů. Rozhodně už ale nemohou plnit funkci věrohodného pokladu, tu může zabezpečit jen zlato a jiné drahé kovy.

Kolik by jich proto v dnešním světě při řádném fungování ekonomik mělo (mohlo) celkem být nám pomůže ukázat hrubá ilustrativní úvaha opírající se o základní dostupná hrubá čísla. Prvním předpokladem je, že průměrná platební lhůta za dodávky by neměla překračovat jeden měsíc (tak v ČSSR do r. 1989 běžně platilo, že dodavatelé v místě své peníze dostali do týdne, na území státu do 14 dnů, a ze zahraničí do měsíce). Odhadneme-li výši ročního celosvětového HDP na 65 bilionů USD a s přihlédnutím k tomu, že se obchoduje v cenách zahrnujících kromě nově vytvořené hodnoty i spotřebu surovin, materiálů a služeb, lze skutečný primární tržní obrat ocenit tak asi 150 biliony USD. Použijeme-li přitom jako maximální přiměřenou (průměrnou) lhůtu splatnosti jeden měsíc, pak 1/12 tohoto obratu reprezentuje asi 120 bilionů USD, s nadměrnou tolerancí řekněme 150 bilionů USD.

Takže asi nejvýše tolik by mělo obíhat ve světě papírových (a účetních) peněz, pokud by měla globální i lokální ekonomiky fungovat jak náleží, plynule a bez otřesů, bez fingovaných hodnot. Tomu je ale dnešní svět na hony vzdálen. Kolik jich doopravdy je nevím. Ale jsou informace, že jen hodnota nejrůznějších a jak se už jednoznačně prokázalo vysoce pochybných peněžních derivátů (což by mělo být jen zcela okrajové, pokud vůbec) se pohybuje okolo 600 bilionů USD. Dokonce některé prameny z USA uvádí výši okolo 1000 bilionů USD. Už to nižší číslo odpovídá skoro 10ti násobku ročního HDP celého světa. K tomu určitě nutno přičíst další stovky miliard USD dalších peněz – hotovostního oběživa, úspor a úvěrů, hodnoty obchodovaných cenných papírů (mimo zmíněné deriváty).

Přitom faktická souhrnná hodnota veškerého fyzického majetku světa vytvořeného lidskou prací, tedy staveb, budov, strojů, zařízení, zásob surovin i zboží atd. se může pohybovat mezi 300 až 400 biliony USD. Z toho jednoznačně plyne, že globálně existuje a působí nadměrné a nežádoucí ničím věcným nekryté množství peněz. Místo potřebných nejvýše 150 bilionů USD v oběhu tu máme počítáno s velkou rezervou dohromady (včetně oněch derivátů) tak 1500 až 2000 bilionů USD. V této mase virtuálního bohatství se snadno ztratí i bilionové ztráty, které jak známo utrpěli vlastníci – tentokrát i ti největší boháči – v průběhu nynější hluboké krize. Ty dnešní peníze vlastně nemají ani vypovídací hodnotu. Zásadně deformují údaje o reálném stavu hospodářství států i lidí, zakládají tendence (příčiny) k inflacím a hyperinflacím, znehodnocování úspor, deformacím měnových kurzů, ztrátě věrohodnosti ekonomických kalkulací atd.atd. Na jedné straně jsou jako kapitál koncentrovaný v rukou těch nejbohatších nástrojem k ovládání vlastních i cizích států a celých sociálních tříd jejichž příslušníci (občané, voliči) musí naproti tomu zápasit o každý dolar či korunu, na druhé straně jsou vlastně bezcenné (což platí právě hlavně pro rezervní měny, resp. USD), jsou pouhou makro dezinformací. A jako takové jsou nezbytně i základní příčinou živelnosti a nerovnoměrnosti vývoje (výkyvů), celkové lability a otřesů ekonomik států, podniků i lidí v čase, jejich nerovnováh a nestability. 
 
Právě důsledkem této situace jsou existující a narůstající rozpočtové schodky a dluhy, deficity i nevyužitelné přebytky platebních bilancí států, nadměrné zadlužení až insolvence podniků i obyvatelstva, jakož i burzovní bubliny a propady. Tyto dnešní převážně virtuální „peníze“ nejsou jen zdrojem faktických i potencionálních debaklů celých států, ale souběžně také zdrojem zisků finančního sektoru (bankéřů a burziánů), který právě z tohoto „ničeho“ dokáže nadělat ony skutečně mimořádně velké prachy. To všechno se souhrnně projevuje jako synergický efekt finančními a měnovými krizemi, jejichž hloubka a síla se po desetiletí stále zintenzivňuje. Do fáze, kdy se to všechno stane neúnosným, kdy se zhroutí měny, především rezervní měny, kdy se budou finančně hroutit celé státy. Zdá se, že tento moment není daleko…

3. 
Jeden z hlavních diskutovaných rozporů mezi pravicovými a levicovými (přesněji řečeno v evropských poměrech zejména sociálně demokratickými) politiky jsou otázky přerozdělování příjmů. V praxi jde o to, zda ti „úspěšnější“ mají či nemají být postihovány až trestáni vyššími nebo progresivními přímými daněmi, zda mají být prostřednictvím veřejnoprávních rozpočtů jejich příjmy používány k různým formám dotování sociálně slabých spoluobčanů všeho druhu. Jsou to jistě závažné problémy, pokud však jde o příjmy nikoliv ten rozhodující. Ten spočívá v primárním rozdělování důchodů, v tom kolik kdo dostává za svou práci přímo.

Ono je to s příjmy lidí složitější a hlavně kamuflovanější, než se zdá na první pohled. Především řada z nich se takto vůbec neeviduje a neposuzuje, přestože existují jejich konkrétní příjemci. Platí to třeba pro bezplatné poskytování nejrůznějších naturálních náhrad a benefitů poskytovaných politikům či manažerům, pro obdobné výdaje skrývané v nákladech podniků jejich vlastníkům nebo spoluvlastníkům (v praxi jde o náklady na plné nebo aspoň částečné vydržování celých domácností na luxusní úrovni, takže takovým rodinám nebo jednotlivcům výdaje na vlastní životní náklady v podstatě odpadají), a hlavně pak pro přírůstky majetků v důsledku růstu cen nemovitostí, komodit či cenných papírů na burzách.. To nelze podceňovat, neboť celkově tyto podíly představují významné a přitom veřejnosti zcela neznámé „procentní“ výnosy nad rámec úředně vykazovaných a podchycených příjmů, které se navíc koncentrují výhradně v rukou výše zmíněné početně omezené špičky kapitalistických vlastníků a jejich pomahačů.

Příjmy statisticky vykazované se pak rozlišují na příjmy majetkové (z vlastnictví, podniku, kapitálu) a na příjmy pracovní. Nehodlám tu řešit druhý zásadní spor ekonomické teorie, totiž zda vlastnictví produkčních prostředků (kapitál) může či nemůže být sám o sobě tvůrcem hodnot, a tedy zda příjmy z něho plynoucí jsou sociálně oprávněné. Berme jako fakt, že tyto příjmy tu zcela samozřejmě existují. Závažné ekonomické důsledky však působí podíly těchto dvou skupin příjmů a trendy jejich vývoje. Jednoduše řečeno to, že příjmy z vlastnictví jsou v kapitalismu křiklavě nehorázné a nadměrné ve vztahu k malému počtu jejich příjemců a ještě k tomu v průběhu let se jejich podíl stále zvyšuje. Víme, že rozhodující stamiliardové masy ekonomicky činných lidí ve světě jsou zaměstnanci, patří k nim dokonce z velké části i už zmínění pomahači kapitalistů. Přitom podíl mezd a odměn za práci na na celkových příjmech v polovině osmdesátých let např. v Evropské unii činil jen 57 % a po roce 2000 ještě dále klesl na 51 % (v USA v téže době ze 65 % klesl na 61 %).

Dále víme, že i v rámci příjmů za práci značně nadpřiměřený podíl bere a dále zvyšuje okrajová část privilegovaných zaměstnanců, oněch manažerů a dalších pomahačů. Z toho všeho plyne rámcový závěr, že příjmy za práci naprosté většiny obyvatelstva, tedy běžných zaměstnanců se pohybují alespoň v tzv. západních zemích jen asi okolo poloviny z celkových vykazovaných příjmů a tento podíl má stále klesající tendenci. Pokud jsme předpokládali, že ti nejbohatší používající jejich celou druhou polovinu (bez dalších nevykazovaných příjmů) představující nejvýše 3 % populace je zřejmé, že je nehodlají a ani nemohou využívat jako krytí své běžné poptávky po zboží a službách na trhu. Musí nezbytně převážnou část z nich odkládat ve formě jakéhosi „pokladu“, tedy k růstu vlastního majetku reprezentovaného pořizováním pozemků a jiných nemovitostí, cenných papírů všeho druhu (pravda možná i bezcenných nebo nadhodnocených), různých sbírek uměleckých předmětů či starožitností, luxusních a předražených „značkových“ produktů, nevyužívaných tryskáčů a jachet atd. atd. Jejich souhrnným znakem je, že jejich cena není úměrná množství na nich vynakládané práce a tedy její potřeby. Buď jde vlastně jen o překupování věcí už dávno vyrobených nebo vůbec nevyráběných (pozemky a přírodní zdroje), nebo kde potřebu lidské práce nahrazuje ve značné míře pouhá cena značky. Kromě toho všechny takové operace probíhají často se značným časovým odkladem použití takto běžně „nevyužitelných“ příjmů vládnoucích.

K čemu to pak „globálně“ (lokálně?) vede, je zřejmé. Existující nebo možná souhrnná nabídka zboží a služeb na trhu musí nezbytně dříve či později převyšovat reálnou poptávku po nich. Totiž ti co mají velké peníze je v takové míře zdaleka nepotřebují a masy těch, co je potřebují, na ně naopak nemají. Vznikají a dále se rozvírají nůžky mezi souhrnem nabídky a poptávky, vzniká a narůstá deficit celkové poptávky. To je příčinou masivní latentní nerovnováhy souhrnné nabídky a poptávky, resp. zásadní deformace (podhodnocení) poptávky pracujících a na tomto základě pak také primární příčinou „krizí z nadbytku výroby“, vzniku a růstu masové nezaměstnanosti, i existence armády nezaměstnaných se všemi z toho plynoucími nežádoucími sociálními dopady. Současný a zostřující se způsob primárního antiekvivalentního rozdělování výsledků práce už snad překročil únosnou a dokonce sebezáchovnou mez. Je naprosto zřejmé, že tento chamtivý kapitalistický (podnikatelský) princip je nejen nehorázně sociálně nespravedlivý, ale současně je vlastně i náloží pod celým tímto systémem, protože v sobě koncentruje a posiluje sociální antagonismy a tím i společenské napětí směřující k možnému výbuchu. Přitom tento rozpor nelze řešit ani zvyšováním nejrůznějších nepřímých daní a dalším omezováním masové poptávky běžných spotřebitelů, ani zvyšováním množství peněz a jejich rozdáváním prostřednictvím rozpočtů ani inflačními procesy, to je jen kontraproduktivním přiléváním oleje do ohně. Kdy a kde se tento negativní vývoj zastaví, pokud vůbec?

4. 
Úspěch kapitalistů a podnikatelů je ve významné míře založen na levné práci zaměstnanců (popř. i subdodavatelů). Čím je její cena (mzda, plat) nižší, tím více zbude konkrétnímu vlastníku produkčního majetku - podnikateli, kapitalistovi, ba celému státu v němž je takové „velké“ vlastnictví koncentrováno. Ať už se tomu říká vykořisťování, parasitismus nebo vysávání druhých. Klasicky takto kapitalismus využíval a využívá lidi doma ve vlastních zemích. Dokonce i nyní tu cítíme tlak na zostřování využitelnosti živé práce, když ne přímým snižováním mezd a platů tak určitě jejich zaostáváním za růstem její produktivity a dokonce významným zvyšováním její intenzity (co jiného je tzv. „zeštíhlování“ podniků?).

Dnešní nejvyspělejší a také nejbohatší země, možno říci „západní“, však své bohatství takto od dob kolonizátorů získávali hlavně v cizích zemích, v zahraničí. Bez jakýchkoliv ohledů. Dříve především přímými nestydatými loupežemi i využíváním otroctví (příklad USA). To už ale ustoupilo do pozadí a dnes převažují metody jiné, mnohem decentnější a dokonce pro postižené využívané země a jejich obyvatele „prospěšné“. Zisky z levné zahraniční práce přináší jak známo zejména „dovoz“ levných pracovních sil zvenčí, což současně vytváří konkurenční a tedy nátlakový nástroj vůči požadavkům domácích zaměstnanců; vývoz kapitálu do cizích zemí, kde potom místní pracovníci produkují levné zboží prodávané potom všude jinde ve světě za běžné tržní ceny (takto získané mimořádné zisky pak shrabují domácí centrály kapitalistických vlastníků); podhodnocené kurzy domácích měn „zaostalých levných“ zemí, na jejichž základě je veškerá exportovaná domácí práce prodávána často hluboko pod cenou.

Např. v současných podmínkách bychom v ČR zhruba za 1000 Kč domácí produkce měli dostávat zhruba řekněme 60 až 65 Eur, dostáváme však jen okolo 35 až 40 Eur. Z toho plyne automaticky a bez výjimky ztráta 20 až 30 Eur, takže takto nevyhnutelně na všech exportních transakcích přicházíme nenávratně nejméně o 30 % hodnoty domácí práce. A ve vztahu k některým dalším státům s daleko více podhodnocenými měnami je to ještě mnohem horší (příklad Ukrajiny nebo Ruska). Tuto oprátku si ovšem často pletou postižené země do značné míry dobrovolně(?) samy v zájmu podpory svého „exportu“, ačkoliv to je dlouhodobě sebevražedná politika. Co jim přináší krátkodobě výhody, nemůže vydržet napořád. Stačí si všimnout, že měny tzv. vyspělých zemí takové odchylky mezi sebou neznají, a že jejich kurzy se pohybují v podstatě kolem reálných parit kupních sil.

Ale tyto možnosti se už do budoucna nezdají nevyčerpatelné. Na obzoru je totiž přece jen postupné vyrovnávání ekonomické úrovně takto zaostalých a využívaných zemí, tedy jejich postupné přibližování se k úrovni těch vyspělejších (viz případy Japonska a tzv. asijských tygrů). Pokud k tomu bude docházet a to je do značné míry předvídatelné u řady zemí (např. ve střední a východní Evropě), bude se cena jejich práce doma zvyšovat a jejich měny se budou buď sjednocovat, nebo alespoň přibližovat k reálným paritám. Úměrně tomu všechny tyto dosavadní ekonomické „výhody“ pro bohaté země a jejich kapitalisty se budou snižovat až odpadávat. Pracovníci zůstanou doma když venku na tom nevydělají, vývoz kapitálu přestane mít smysl, když venku musí podnikatelé platit to, co doma (navíc vzniká problém i pokud jde o zdroje tohoto kapitálu, zejména v USA), a při vyrovnání kurzů měn přestane být import zboží a služeb z „levných zemí“ sám o sobě mimořádně zajímavý a využívaný. Potom bude platit zásada „co si doma neuděláš tak nemáš…“

Navíc lze v souvislosti s vyčerpáváním neobnovitelných (nejen energetických) zdrojů očekávat nástup významného růstu cen komodit, kterých se právě v dnes bohatých zemích už nedostává a nevyhnutelně musí být importovány. To přinese významnou změnu v dosavadním rozdělování zisků s tím, že začnou mnohem více vydělávat země dosud zpravidla zaostalejší, pokud mají energetické a jiné suroviny (např. Rusko) nebo dokonce jen dostatek vhodné zemědělské půdy a vody. A víc za ně budou platit země s jejich deficitem, většinou ty dnes nejvyspělejší. To v každém případě znamená specifický významný podnět pro snižování rozdílů v ekonomické úrovni řady zemí, k vyrovnávání jejich životní úrovně i ceny práce.

V kombinaci s narůstající ztrátou věrohodnosti stávajících rezervních měn (hlavně USD) je takový vývoj reálný a pravděpodobný, alespoň pokud jde o značnou část zaostávajících zemí dennodenně dosud přinášejících na svůj vlastní úkor zmíněné ekonomické výhody (zisky) bohatým západním kapitalistům a zemím, kteří je zatím takřka bez omezení využívají. Zatím totiž právě ony byly a jsou hlavním zdrojem jejich ekonomického růstu. Pokud ale bude tento zdroj omezován je třeba předpokládat, že „bohatí“ budou postupně přicházet ročně o biliony dolarů dosavadních bezpracných zisků a je otázka zda to pro ně nebude znamenat ztrátu smrtelnou. Neboť právě privilegium jejich ekonomické výlučnosti až dosud je pro ně nezbytnou živou vodou i zdrojem politické moci. Je proto paradoxní, že jinak globálně žádoucí ekonomické vyrovnávání zemí je pro kapitalismus vlastně významnou hrozbou. 
 
5. 
Kapitalismus se sám označuje jako „tržní ekonomika“. Ve skutečnosti však – alespoň dle klasických kriterií – trh soustavně deformuje, dnes už globálně tím (nejen) jak podvazuje souhrnnou poptávku. Už bylo uvedeno, že už doma podráží a snižuje žádoucí poptávku lidí, především zaměstnanců ze středních tříd. Ve druhé řadě však takto podrážel a podráží poptávku celých států a dokonce skupin států. Dochází k tomu v důsledku nejrůznějších metod jejich ekonomického „vykostění“. Takových příkladů zná historie celou řadu už z koloniálních dob. Platí to třeba pro Čínu, která ještě na sklonku 19. století byla poměrně stabilizovanou a vyspělou zemí a za krátkou dobu ji agrese hlavně evropských zemí stačily poničit tak, že se stala jejich naprosto bezvýznamným přívěskem a tedy i chudákem, který si od nich toho už moc nemohl koupit i kdyby chtěl. Podobný osud však postihl také Indii, africké země či jihovýchodní Asii.

Ani v moderních časech se chamtivý kapitalismus a kapitalisté nedokáží chovat jinak. Ještě máme před očima nedávné sjednocení SRN a NDR, které stačilo velice rychle východoněmecké oblasti ekonomicky zdecimovat, protože se jim nedostalo prostoru k zachování a rozvoji vlastní relativně vyspělé produkce a už dlouho musí žít na dotacích, které jim musí dávat západní oblasti, které to přirozeně nelibě nesou. Konečně totéž platí pro celý bývalý blok Rady vzájemné hospodářské pomoci, včetně Ruska a bývalých republik SSSR, které v rámci západními poradci naordinovaných privatizací, devalvací měn a uvolnění dovozů a vývozu kapitálu (atd.) v podstatě přišly skoro o všechno (tady ovšem nepřichází v úvahu žádné náhradní dotace). Pro západ to znamenalo mimořádnou hospodářskou injekci, která mu mezitím už přinesla biliony dolarů. Ale zato má dnes na svých východních hranicích zadlužené chudáky, kteří už narazili nebo brzy narazí na hranice možnosti dalších úvěrů a stanou se více méně insolventní. Jako potenciální dobří zákazníci budou potom zřejmě ztraceni a budou považováni spíše za přítěž, stejně tak jako jí už po léta jsou desítky tzv. nejméně vyspělých zemí rozvojového(?) světa (známé jako skupina LDC). A vlastně ani latinská Amerika na tom dnes není moc lépe; i tady se situace vyvinula tak, že v důsledku dlouholeté spolupráce s Mezinárodním měnovým fondem ve většině států už splátky půjček a úroků převyšují výši dovozů kapitálu. Dostaly se tak do „věčného“ kolotoče vytloukání klínu klínem, neustálého hledání nových půjček aby mohly být spláceny předchozí úvěry a běžné úroky.

Takže po likvidaci a vysání RVHP už dnes kapitalismus nemá žádné nové perspektivní trhy na obzoru. A na druhé straně přetrvávají a snad se i rozrůstají oblasti světové chudoby, kde musí lidé žít za oněch příslovečných pár dolarů denně. Možná, že do tohoto pásma budou brzy sklouzávat i některé zubožené státy bývalého sovětského bloku.

Takže to, co krátkodobě přináší velké zisky, znamená dlouhodobě ztrátu významných trhů, a tedy zákonitě podvázání možností rozvoje a růstu bohatých kapitalistů a jejich zemí. Přitom se takto polarizují hospodářské a společenské poměry „vyspělých a zaostalých států“. Něco na tom tržním hospodářství jak vidno principiálně neklape. To je začarovaný kruh., který nenasytný kapitalismus není schopen uzavřít. Jak se zdá už zřejmě nebude mít na světě nové významné trhy pro „vyžírání“, při nejmenším ne v dohledné budoucnosti. To znamená, že kapitalismus už pro své šíření nemá žádný nový geografický prostor.

x x x
To ovšem nejsou jeho všechny slabiny a rizika. Určitě k nim patří i skutečnost, že současné prostředky moderní informační techniky ohrožují dosud v podstatě jednotnou frontu kapitalistické propagandy a maří tak její účinnost a působení na vymývání mozků. Narůstají také nová významná konkurenční centra vládnoucím USA a západním zemím, s nimiž musí počítat a dělit se s nimi o moc. Hlavně v Číně (Asii) a možná i v Rusku. Kromě toho ve světě nejen existují ale pořád narůstají zásadní globální problémy, které současný společenský systém sám do značné míry vytvořil a s nimiž si neví rady. Zatím před nimi pořád jen zavírá oči a odsouvá do budoucnosti, čímž se možnosti jejich účinného řešení den od dne snižují. Máme tu na mysli změnu klimatu, znečištění planety, vyčerpání neobnovitelných zdrojů, přelidnění planety, jaderná rizika a podobně. Zabývat se jimi by mělo být daleko důležitější než hrdinně kopat do mrtvoly komunismu.

Kapitalismus lidi dělní na privilegované a ty ostatní, a to podle nespravedlivých a velice často přímo nepoctivých kriterií. Jeho hříchy jsou nesčetné, protože jde o systém neštítící se ničeho. Zlodějský a prolhaný, nepřiměřeně poškozující přírodu, podněcující vandalismus i kriminalitu, hrozebný a agresivní ve vztahu k zemím, které by snad nechtěli tančit jak on píská atd. Vytváří propastné sociální rozdíly, zakládá organizovaný zločin, brutalitu, narkomanii a podobné vymoženosti jeho „civilizace“. Sám se ovšem vydává za nezbytný zdroj a ochránce svobody a lidských práv. Za strážce demokracie doma i ve světě. Ve skutečnosti je to ale systém hluboce antidemokratický. Pokud si odmyslíme existenci tzv. svobodných voleb, které mezitím degradovaly na masivní reklamní kampaně (viz slogan, podle něhož „kdyby měly volby nějaký význam byly by už dávno zrušeny“) pak toho ve skutečnosti většině populace (masám středních tříd) mnoho reálného neposkytuje. Proboha jak je možné mluvit o nějaké demokracii v podmínkách, kdy údajně 6 % lidí světa ovládá 58 % jeho majetku (v USA 1 % obyvatel ovládá 95 % domácího majetku)? A velký majetek demokracii v praxi ruší, protože je prostředkem k ovládání a využívání lidí (pracujících, občanů a voličů) a ne k jejich svobodě. Vždyť nikdo se ani nesnaží popírat, že v kapitalismu opravdovou (jedinou?) zárukou svobody a nezávislosti je jen a jen dostatek či vlastně nadbytek peněz…

Zmíněné slabiny lze považovat za jakési destrukční náboje položené a tikající pod celým systémem. Řada světových intelektuálů a kritiků si to už dávno uvědomila (viz např. z těch nejznámějších Chomsky, Stiglitz, Krugman, Wallerstein, Greer, Moore, Faber). A konec konců to platí pro většinu světové populace vůbec, u níž se to projevuje (i když možná povrchně) nárůstem antiamerikanismu a antisionismu. Dnešní globální kapitalismus je viditelně chronicky nemocný, ale už dávno to není chřipka ale spíše metastázující rakovina. Jak z toho všeho ven, co můžeme čekat? Dojde tu k prohloubení demokracie nebo k fašizaci společnosti?

Rozhodující slovo jak se zdá bude mít především vývoj v samotných USA. Pořád jde o supervelmoc, i když už dávno ztratila oprávnění být v něčem vzorem. Alespoň pro nejbližší dobu. O jejich situaci už byla zmínka. Začátek jejich uzdravování by se musel opírat o reálná ekonomická řešení. Především by musely nastoupit ohromné věcné úspory všeho druhu, v rozsahu alespoň jednoho bilionu dolarů ročně, což by stejně stačilo jen na zastavení dalšího růstu dluhů. To se jak se zdá nepřichází v úvahu, nikdo si ani nechce představit výsledné sociální nebo vojensko-politické důsledky. Pokud jde o druhou cestu směřující k mimořádnému ohromnému zvýšení efektivnosti ekonomiky a růstu jeho produkce (nikoliv ovšem jen ve službách nebo dokonce jen v „bankách“) lze konstatovat, že na to už tento stát nemá. Může se jistě pokusit, ale v tomto směru už promeškal svoji dobu.

Zbývá jim jen specifická ale nejreálnější „třetí cesta“, to je loupeže majetků u druhých. Především k ní zřejmě dojde tak jako tak na základě výrazného znehodnocení dolaru, které je tak říkajíc „na stole“. Věřitelé spláčou na výdělkem, pokud si to ovšem nechají líbit. Ale asi jim nic jiného nezbude. Ani to však stačit nebude. Bude muset jít o získání nových reálných zdrojů, jak už to světu ukázala nedávná agrese v Iráku. Na tapetě je teď jako hlavní především Rusko. Jistě mezitím budou probíhat nejrůznější rituální gesta a „vzájemná jednání“ s nejrůznějšími kompromisy, ale konečný cíl pořád zůstává. Nelze mu přece nechat tak ohromné zásoby energetických a dalších surovin a zdrojů, když jim samým se jich nedostává. Navíc je nutno vyřadit jeho pořád významný jaderný potenciál, který by je mohl ohrozit.

K dispozici je přece rozpracovaná strategie prvního jaderného úderu, pokud se jim hrozbu odvety podaří na bázi supermoderních vojenských technologii vyřadit nebo minimalizovat. Reálnější možná ale bude tak říkajíc využít k jeho rozbití a pohlcení spolek „ochotných“ států z bývalého sovětského bloku, především těch nejhorlivějších ze střední Evropy a Pobaltí. Ti jak se zdá budou ochotni položit na oltář velkého bratra své vlastní země i jeho obyvatele a byla by hloupost to s nimi ruku v ruce nepřipravovat. Takže střední a východní Evropa nemají daleko k tomu, aby se opakovaně staly světovým válčištěm. USA nakonec mohou zůstat jakoby stranou, nakonec poskytnou jen nějakou tu záminku a samozřejmě zbraně a nutnou podporu. Evropská unie si přitom také přiloží své polínko. Samozřejmě nevíme jak se vyvine situace u jiných důležitých hráčů, nejen Číny ale třeba i latinské Ameriky. V každém případě čekají Rusko v nejbližších letech horké chvíle, pokud bude ochotno a schopno své území, lidi a zdroje ochránit. Zdá se, že se vrátila nejistá situace třicátých let minulého století ohlašující nástup nových Mnichovů či nějaké velké války. Může tomu tak být i nemusí. V každém případě platí, že v zoufalé situaci mohou nejen lidé ale i státy dělat zoufalé věci, například kdyby nedokázaly unést ztrátu světové nadvlády.

Krize a její principy

Tomáš Franke  2009
O současné ekonomické krizi kolují v tisku hotové romány. Bohužel, ve většině z nich se autoři dopouštějí jedné zásadní nepřesnosti. Srovnávají současnou ekonomickou situaci s Velkou hospodářskou krizí z roku 1929.
Současná krize je ale něco naprosto jiného. Vlastně bychom vůbec neměli používat slovo krize. Není to vůbec krize, jako ta v roce 1929. Je to počátek konce fungování amerického principu ekonomiky.
Tak jako se před dvaceti lety sesypal komunistický socialismu jako domeček z karet, tak se dnes hroutí americká ekonomiky. K pochopení toho, proč k tomuto kolapsu došlo vůbec nepotřebujete ekonomické vzdělání. Spíše se k tomu hodí zdravý český selský rozum.
Představte si, že jste vynalezli integrovaný obvod. Součástka, kterou dnes najdete snad úplně ve všem. Součástku, bez které vám neprodají ani rohlík, protože i kasa v obchodě je vlastně počítač.
Jistá firma v Americe vynalezla integrovaný obvod. Jen pro úplnost, byla to firma FAIRCHILD a bylo to v roce 1958. Jenomže vedení firmy chtělo větší zisky, proto výrobní linku přemístilo z Kalifornie do Číny.
Číňané se jistě dají vyškolit na obsluhování naší plně automatické linky a na rozdíl od Američanů to budou dělat „za hrst rýže“. A nám (vedení firmy FAIRCHILD) vzroste zisk – to přece není k zahození, že jo.
Přibližně ve stejné době přišla jistá firma AMPEX na fintu, jak nahrávat obraz na magnetický pásek. Ano, jde o princip, se kterým se naprostá většina z nás setkala u své VHS.
A AMPEX se ani nenamáhal s hledáním americké firmy, která by to vyráběla a rovnou prodal veškerou technologii Japoncům. A tak to šlo s jednou firmou za druhou.
Zatímco v 50. letech bylo v USA na 30 firem, které vyráběly televizní technologie, v roce 1987 zbyla jen jediná – ZENITH. Když rozmontujete počítač, do jehož monitoru právě teď koukáte, snadno zjistíte, že asi 95 % součástek v něm je z Číny, Japonska nebo přilehlých států.
Jenomže ekonomika je hlavně o tom, že se věci a peníze otáčejí. Lidé pracují, vydělávají za svou práci peníze a za ty peníze si zase koupí jiné věci, které se vyrábějí v dalších továrnách.
Jenomže s odsunem výroby z Ameriky spolu s ní odcházela i práce. Střední třída, nejpočetnější skupina obyvatelstva začala chudnout. V 80. letech vyhlásil president REAGAN tzv. ekonomiku služeb.
O co šlo? Byla uměle vytvořena pracovní místa ve sféře služeb a ta byla zaplňována nezaměstnanými z výroby, kterých rychle přibývalo. Tím, že si všichni budou navzájem prát prádlo, půjčovat videokazety nebo podávat na sebe žaloby se ale stát neuživí !
Odchodem výrobních odvětví také klesala konkurenceschopnost Ameriky. Tak se stalo, že Čína, která vyrábí výrobky pro půl světa začala vzkvétat, zatímco Amerika, kde se vyráběly zbraně a speciální výrobky pro pár speciálních zákazníků chudla.
Je to úplně stejné, jako když farmář, který je ve finančních problémech, prodá traktor. Za utržené peníze pokryje pohledávky, ale ten traktor mu při práci přece jenom chybí, proto začíná pracovat pomaleji a méně produktivněji, než jeho soused, který zatím traktor prodal nemusel. Následkem toho se dostane do ještě hlubší platební neschopnosti. Musí tedy prodat kombajn, aby mohl poplatit dluhy. Jenomže to jeho práci ještě více zbrzdí a ještě více sníží jeho schopnost konkurovat sousedním farmám.
Jistě není nutné popisovat, jak to musí dopadnout Za několik let jsou z kdysi prosperující farmy už jenom ruiny. A právě tohle se stalo v Americe.
Její zahraniční dluh rychle narůstal. Mnohem horší však bylo to, že čím větší tím dluh byl, tím také rychleji narůstal. Je to úplně stejné jako u toho našeho farmáře.
Když se podíváme na nárůst zahraničního dluhu, celé jeho tři čtvrtiny vznikly za posledních 20 let. Za vlády George BUSHE staršího, B. CLINTONA a velkého dobyvatele George BUSHE mladšího, vznikl TŘIKRÁT větší státní dluh, než za celých 50 let uplynulých od Velké krize !
Zkrátka – Spojené státy mají velký problém a nějaké milionové injekce do bankovnictví to nespraví ! Ty řeší následky, ale ne PŘÍČINY problému. To je vlastně jenom další prodaný kombajn.
A až se dolary rozkutálejí, zapadnou Spojené státy do ještě hlubšího bahna. Současný dluh tohoto státu v přepočtu na jednoho obyvatele včetně nejmladších kojenců je asi 4,000.000 českých korun.
Je to tak obludné číslo, že i kdyby se všechny daně, které se za celý rok vyberou v celých USA, použily na splácení dluhu – vůbec by nepřestal růst !
Už nyní je zcela jisté, že tento dluh nesplatí ani děti dnešních amerických dětí !!! A velmi pravděpodobně je, že bohužel ještě ani jejich děti.
Někteří nositelé Nobelových cen za ekonomiku předpokládají státní bankrot Spojených států a celkový pád dolarové ekonomiky po celém světě. Možná to bude ještě dříve, než se to čeká, neboť Čína a Brazílie se rozhodly že v krátké době opustí americký dolar jako svou rezervní měnu.
Skončím volnou citací úvodního odstavce jednoho z článků, kterým nezávislí američtí ekonomové hodnotí situaci ve své vlasti:  
Toho dne se JOE SMITH vzbudil brzy, neboť jeho budík Made in Japan byl nastaven na šestou hodinu.
Zatímco v konvici Made in China  začínala vřít voda, oholil se holícím strojme Made in Hongkong, navlékl na sebe košili Made in Srí Lanka , značkové džíny Made in Singapur a tenisky Made in Korea.
Poté, co si na své elektrické pánvi Made in India připravil snídani. Usedl ke stolu se svou kalkulačkou Made in Mexico, aby si spočítal, kolik dnes může utratit. Když si srovnal čas na svých hodinkách Made in Tchajwan s časovým signálem z rádia Made in India, nasedl do svého vozu Made in Germany a pokračoval v hledání nějaké dobře placené práce v Americe.
Na konci dalšího marného a neradostného dne  se JOE rozhodl trochu si odpočinout. Vklouzl tedy do sandálů Made in Brasil , nalil si sklenku vína Made in France a pustil televizní přijímač Made in Indonesia. A přemýšlel, proč se mu nedaří najít dobře placenou práci v Americe.
U tohoto odstavce se lze i zasmát, ale faktem zůstává, že v době, kdy Američanům „padla“ první velká banka BEAR STEARNS, pocházelo asi 86 % spotřebního zboží z dovozu a jen zbytek byl vyroben ve Spojených státech.
Dnes, pouhý rok poté je toho domácího zboží zase o několik procent méně. Průmyslová výroba ve Spojených státech totiž zase poklesla.
Nechť je to tedy poučením pro ty z Vás, kdo budete kandidovat do Poslanecké sněmovny. Využijme toho, že Češi byli zvyklí v minulém režimu vyrábět většinu věcí, které potřebovali. Proč tedy nezačít zase vyrábět ? Byli jsme totiž nejvyspělejším státem v rámci RVHP. Nebýt toho, že parta tunelářů proměnila továrny na sklady nábytku, mohla se nás tato krize – pardon kolaps – dotknout jenom nepřímo.

Krádeže století


1. Díl

Celý článek i s odkazy: 
http://atanova-zasuvka.blog.cz/1011/byl-jsem-svedkem-kradeze-stoleti-1-dil


Motto: "Co jim dovolíme my dole, takoví budou ti nahoře."



40 let jsme trpělivě snášeli komunisty, teď budeme 40 let trpělivě snášet mafiány? A co bude potom? Vrátíme se k totalitě? Lhostejnost se nám nevyplatila a nevyplácí. Měli bychom klást správné otázky "odpovědným" a trvat na jejich zodpovědnosti. Nebuďme lhostejní, neděláme to jen pro sebe, ale hlavně pro své děti. Možná nám budou také jednou klást "správné" otázky a my se jim budeme stydět podívat do očí.
 
"ZPRÁVA" o rozkrádání českého národního majetku 
v 90. letech 20. století

Následující zpráva si neklade za cíl být úplná a vyčerpávající. Je velmi pravděpodobné, že řada trestných činů a "tunelů" z jejího spektra úplně unikla či je zachycena jen částečně či okrajově. Přesto se však snaží zdokumentovat zločiny a krádeže národního majetku, které proběhly v devadesátých letech, to vše především na základě pravdivých či obecně známých skutečností a faktů, jejichž relevanci a pravdivost si může kdokoli ověřit. Jejím účelem je jak zdokumentovat a zachytit spáchané zločiny, tak obvinit jejich pachatele. Z drtivé většiny jsou to bývalí komunisté, agenti StB či KGB.

GENEZE

Neudržitelnost komunistického režimu na konci 80. let 20. století přinutila celý tehdejší bolševický establishment jednat. Byl vyslán signál do kontrolovaných disidentských kruhů k zahájení "revolučních" kroků. Je zajímavé, že většina důležitých osob, které později obsadily vysoké státní funkce či tunelovaly banky, se rekrutovala z Československé akademie věd (ČSAV), a to vesměs z Prognostického ústavu. V této instituci plné vysokých komunistů působily jména jako Komárek, Klaus, Zeman, Češka, Dyba, Dlouhý, Ransdorf, Salzmann, Ježek, Klausová a další. Představovaly jak kádrovou rezervu pro nový režim, tak kádrový nomenklaturní rezervoár režimu starého. Sám šéf Prognostického ústavu, přesvědčený komunista, přítel Che Guevary a místopředseda vlády ČSFR v roce 1990 Valtr Komárek ho označil za "školu revoluce". Tato revoluce si, jak známo, získala přízvisko "sametová", a to vzhledem k jejímu bezkonfliktnímu a téměř konsensuálnímu charakteru. Už to naznačuje, že se nejednalo o revoluci v pravém slova smyslu, ale o programové předání moci, resp. o udržení moci v rukách komunistických kádrů. Již první kroky Občanského fóra v čele s Václavem Havlem naznačily, že vůbec nejde o žádnou revoluci, ale jen o změnu systému režimu. Bohužel ve vyvolané euforii a v naději na zbavení se komunistického jha, se vyškoleným bolševickým "revolucionářům" z Prognostického ústavu (spolu s Havlovými disidenty a zmanipulovanými studenty) podařilo změnit režim a ponechat komunisty fakticky u moci.







Symbolickým a zároveň tragickým vyjádřením tohoto faktu byla instalace Mariána Čalfy, v té době ještě aktivního agenta KGB, do křesla předsedy vlády dne 10.12. 1989, kde setrval až do 2.7. 1992. Za komunistické éry působil Čalfa v ČTK, poté byl jmenován předsedou Legislativní rady vlády ČSSR a vyzkoušel i post komunistického ministra. Václav Havel si jej vybral za nejbližšího spolupracovníka.













KUPÓNOVÁ PRIVATIZACE

Úvodem jednu kouzelnou větu, kde světově uznávaný ekonom působící ve Světové bance, Dr. David Ellerman v souvislosti s kupónovou privatizací označil Václava Klause za "tržního bolševika" a architekta "finančního pirátství". Čtenářům zajímajícím se o ekonomii lze doporučit článek Dr. Ellermana z roku 2001 pod názvem "Lessons from Eastern Europe´s Voucher Privatization".

Nutno přiznat, že nápad kupónové privatizace byl geniálně rafinovaný. Dát lidem pocit, že něco získávají a následně se legálně zmocnit majetku, který zůstal po komunistech.

Za architekty (alespoň oficiální) kupónové privatizace (ač za něj ve své autobiografii Václav Kalus prohlásil Dušana Třísku) lze považovat:

1. DUŠANA TŘÍSKU, nar. 14. 4. 1946

2. Tomáše Ježka, nar. 15. 3. 1940

3. Václava Klause, nar. 19. 6. 1941

U jejího zrodu se rovněž nějakou dobu pohyboval Jan Švejnar. Pro odlišné názory na chaotický postup privatizace spolupráci přerušil. (článek Jana Švejnara "Václav Klaus nemluví pravdu" - ZDE) Odsunut byl i Valtr Komárek, který kupónovou privatizaci později označil jako "krádež století".










Tomáš Ježek v rozhovoru v Lidových novinách 14. 8. 2010: LN - Viníte za nedokonalost legislativy investičních fondů někoho konkrétního? "No jistě, to je jednoznačné. Byli to ti tři lidé z federálního ministerstva financí: Václav Klaus a jeho náměstkové Dušan Tříska a Vladimír Rudlovčák. Naše lidi odháněli a byli hrozně nedůtkliví, aby jim do toho nikdo nemluvil. Na nižších patrech ministerstva se vědělo, že je to špatně." LN - Neříkal jste si pak, že jste třeba měl někde víc zatlačit? "Tohle se dělo v květnu 1992 a já v červnu po volbách na ministerstvu končil. Pořád jsem spoléhal na to, že to udělají dobře. Celou dobu jsem jim věřil." LN - Nemáte rád slovo tunel, proč? "Já radši říkám krádež. Tunel už je eufemismus. Je to normální zlodějna." celý článek ZDE












Dušan Tříska

Dne 4.10. 2001 odpověděl Dušan Tříska, jeden z nejbližších přátel Václava Klause a bývalý agent StB s krycím jménem Dušan (svazek č. 7704), v Rádiu Svobodná Evropa na otázku, zda se nestydí za své otcovství projektu kupónové privatizace, slovy: "Hlásím se k němu samozřejmě hrdě a myslím si, že jsem schopen doložit, že jsem hrdý a mám na co." Nechme tedy hovořit fakta, ať víme, na co je pan Tříska tak hrdý.
Vzhledem k přímé participaci Aleše Třísky, bratra Dušana Třísky na největších finančních zpronevěrách a krádežích, a dále s ohledem na blízký vztah Václava Klause k dalším podvodníkům, lze důvodně předpokládat, že projekt kupónové privatizace byl účelově připraven a nastaven tak, aby umožnil beztrestné zcizení národního majetku.

Kupónová privatizace se uskutečnila ve dvou vlnách v letech 1992 - 1994. Celková hodnota jmění podniků privatizovaných kupónovou metodou činila 679 miliard korun v cenové hladině ke dni zahájení první vlny. Mediální masáž a propagace byla silná, bylo dosaženo nevídané aktivity a odezvy od občanů, především v zrcadle toho, že za své peníze dostávali v drtivé většině bezcenné papírové knížky. Účast v první vlně byla 77 % všech oprávněných občanů a v druhé vlně 74 % občanů.

První vlny se účastnilo celkem 264 investičních fondů, kterým občané - držitelé investičních kupónů svěřili celkem 71,8 % všech investičních bodů investovaných pro první vlnu. To bylo z hlediska architektů kupónové privatizace, resp. osob ovládajících tyto investiční fondy nejvýhodnější, neboť tím občané ztratili nad svými kupony jakoukoli kontrolu. Kontrolní mechanismy nad fondy nebyly pro vytrvalý odpor Kaluse, Třísky a spol. nikdy skutečně legislativně nastaveny.

Ve druhé vlně ucítili příležitost i další dravci a účastnilo se již 353 investičních fondů, kterým občané - držitelé investičních kupónů svěřili tentokrát jen 64 % všech investičních bodů investovaných pro druhou vlnu. Tímto způsobem získávaly investiční fondy faktickou kontrolu nad privatizovanými podniky a jejich majetkem.

Na majetek zprivatizovaný kupónovou privatizací čekal dvojí osud. V prvním případě byl ihned zpronevěřen a rozkraden. Zde se jeví slovo "krást" jako absolutně nejvýstižnější, na rozdíl od jakýchkoli ekonomických či právních termínu. Princip byl jednoduchý a recept všude stejný. Nevýhodné obchody, zadlužování, systematické vyvádění aktiv a vytváření pasiv, tj. proslulé české "tunelování", vše vesměs v režii sehraného a zkušeného týmu agentů StB.

Budeme-li se, v zájmu vyvarování se obvinění z konfabulace a konstrukce, držet odborné ekonomické literatury, konkrétně publikace Kotrba J., Kočenda, E., and Hanousek, J.: The Governance of Privatization Funds: Experiences of the Czech Republic, Poland and Slovenia. Edward Elgar, London, 1999, dojdeme k číslu až 21% z privatizačních fondů na trhu. Ve skutečnosti to však bylo nepochybně více.

Ve druhém případě byl majetek dále spravován a do vedoucích míst "zprivatizovaných" podniků byli dosazeni, popř. se vrátili exponenti komunistického režimu. V těchto případech nebyly podniky "tunelovány" bezprostředně, ale postupně nebo v případě potřeby, tzn. nutnosti vytvoření finančních aktiv. Ač se to retrospektivně zdá neuvěřitelné, faktem je, že celá kupónová privatizace byla spuštěna bez jakékoli právní regulace privatizačních fondů, která by šla nad rámec obecného práva.

Komise pro cenné papíry připravila přehled investičních fondů a podílových fondů, u nichž byla zjištěna majetková újma z titulu nezákonného jednání. Z investičních fondů a společností se podle propočtů KCP v průběhu 90. let až do 30.6. 2002 ztratil majetek za zhruba 50 miliard korun. Je to však velmi slabý odhad, který zahrnuje jen prokazatelně zcizený majetek prokázanou trestnou činností. Skutečná výše se pohybuje ve stovkách miliard.

Následuje přehled některých významných příkladů proslulého tzv. "tunelování".


Generální ředitel Motoinvestu Pavel Tykač (vlevo)
a ředitel finanční skupiny Motoinvestu Jan Dienstl.

MOTOINVEST
Motoinvest byl založen 18. listopadu 1991 s absolutně neprůhlednou vlastnickou strukturou fyzických osob, které spojovaly obchodní aktivity spojené s kupónovou privatizací. Mezi jeho hlavní aktéry, tedy alespoň známé a veřejně činné, kteří však zřejmě o ničem fakticky nerozhodovali, lze zařadit Pavla Tykače a Jana Dienstla, mezi šedé eminence a mozky potom zejména Aleše Třísku (zde vyvstává otázka, nakolik byl jen zástupcem svého bratra Dušana Třísky) a především Svatopluka Potáče.
Zastavme se nejdříve u těchto velmi zajímavých osob.







Pavel "Drobní akcionáři plačte" Tykač, (skutečný slogan jeho reklamní kampaně) byl a je bezpochyby velmi vlivnou osobností české ekonomiky. Svůj slogan Tykač skutečně splnil, a lidé, kteří mu svěřili své peníze, popř. pracovali v podnicích vytunelovaných jeho skupinou, skutečně plakali. Jeho jméno se pojí s desítkami firem. Jeho politické kontakty byly vynikající, což ilustruje jeho účast na narozeninách Václava Klause a pozvání od něj do Komise pro dohled nad kapitálovým trhem (aneb jak udělat kozla zahradníkem) nebo post poradce ministra financí Ivo Svobody (ČSSD) v roce 1999, později odsouzeného za podvod a zvýhodňování věřitele na pět let vězení.
 
Jan Dienstl, pravá ruka a nejbližší spolupracovník Pavla Tykače.
Aleš Tříska, agent StB s krycím jménem "Aleš", bratr architekta kupónové privatizace a agenta StB Dušana Třísky, zřejmě v jeho snaze udržet kontrolu nad operacemi člen představenstva Motoinvest a.s.. Je vysoce pravděpodobné, že byl jen prodlouženou rukou svého bratra Dušana Třísky.

Svatopluk Potáč, bývalý člen ÚV KSČ a předseda Státní banky československé v letech 1971 - 1981 a 1988 - 1989, místopředseda Štrougalovy vlády a předseda Státní plánovací komise působil v Motoinvestu jako poradce. Jeho obrovské kontakty a znalost komunistického i nekomunistického prostředí zakládají důvodnou presumpci, že byl jedním z hlavních "mozků" Motoinvestu.

Je velmi obtížné obsáhnout celý rozsah činnosti skupiny Motoinvest. Při svých operacích se aktéři snažili vše maximálně zneprůhlednit a zamést stopy. Soustřeďme se tedy alespoň na největší podvody a zpronevěry uskutečněné skupinou kolem Pavla Tykače. Ve svém zenitu spravoval Motoinvest prostřednictvím majetkových podílů v různých společnostech jmění ve výši asi 80 miliard korun.


KLÍČOVÉ OPERACE FINANČNÍ SKUPINY MOTOINVEST

CS FONDY
Tykačovo jméno se pojí i s kauzou vytunelovaných CS Fondů, v kterých přišli akcionáři o 1,3 miliardy korun. Peníze zmizely v roce 1997 těsně poté, co Motoinvest fondy prodal a jejich akcionáře vůbec neinformoval. Následovaly rychlé změny majitelů ve snaze zahladit stopy. Celkově se však jednalo o poměrně nepřipravenou transakci, která bez náležitého obchodně právního krytí naplňovala jasně skutkovou podstatu trestného činu, přičemž pikantní je, že vyvedení předmětného 1,3 miliardy korun do zahraničí schválil tehdejší šéf Analytického odboru ministerstva financí, bývalý vysoký činitel KSČ a ministr financí Ivan Kočárník. Vyvedení 1,3 miliardy bylo zrealizovány přes ovládanou Plzeňskou banku, kterou Motoinvest vzápětí řádně přeúvěroval a opustil.








OVLÁDNUTÍ A VYTUNELOVÁNÍ AGROBANKY
Tato kauza by si svou rozsáhlostí zasloužila několik stran textu, soustředíme se však na participaci právě Tykače a Motoinvestu. Banka vznikla v roce 1990 a byla pátou největší bankou v zemi. Na přelomu roku 1995 a 1996 odkoupila skupina Motoinvest a ovládané fondy balík akcií od IPB včetně podílu v Agrobance, kterou tímto ovládla. Motoinvest to oficiálně nikdy nepřiznal. Centrální banka nikdy neuznala Motoinvest za věrohodného investora. V září 1996 uvalila ČNB nucenou správu na Agrobanku. Skupina Motoinvest tím ztratila hlavní finanční zdroj. Tykač tehdy narychlo opustil republiku a po dvou dnech se vrátil. Náklady centrální banky na řešení krize AGB se odhadují na 50 miliard korun. Stát ji formou garancí a odkoupení špatných aktiv sanoval cca 50 miliardami korun. Zdravou oddluženou část Agrobanky (tj. provedená sanace ČNB ve výši 19,7 mld + garance za špatné úvěry až do r. 2008) v roce 1998 odprodal za pouhé půl miliardy korun (!) firmě General Electric. Druhá část skončila v likvidaci. Za prodejem zdravé části Agrobanky za směšnou cenu stál její nucený správce Jiří Klumpar, který se později stal členem představenstva právě GE Capital banky. V lednu 2000 byl obviněn z trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku se škodou cca 25 miliard korun. Celkové náklady a sanace za vyřešení krize Agrobanky jsou odhadovány na min. 50 miliard korun.








PLZEŇSKÁ BANKA
V roce 1996 získala skupina Motoinvest více než 90 % podíl v Plzeňské bance, zřejmě ke krytí svých finančních operací, které si tak mola uskutečňovat ve vlastní bance, přičemž typickým případem této operace je kauza CS Fondů. Plzeňskou banku získal Motoinvest nákupem akcií na základě komisionářských smluv uzavřených mezi Motoinvestem a později vytunelovanou Agrobankou Praha. Po provedení operací za účelem vyvedení aktiv převedl Motoinvest akcie zpět na Agrobanku Praha, v té době již v problémech a určenou k likvidaci, která postupně nabyla i zbývající podíl na bance. Od září 2000 již byla jediným akcionářem banky Agrobanka v likvidaci. Zadlužený vlastnil předluženého. Kolik bylo celkově z banky vyvedeno peněz, nebylo nikdy zveřejněno. Z dostupných informací a vzhledem k regionálnímu charakteru bankovního ústavu lze hovořit o sumě mezi deseti a dvaceti miliardami korun.









ČESKÁ SPOŘITELNA
V květnu 1996 skupoval Motoinvest s podporou v té době již ovládané AGB akcie spořitelny a snažil se prosadit své zástupce do dozorčí rady. Scénář měl být zřejmě podobný jako u Agrobanky, s tím rozdílem, že škody pro banku a zisk pro Motoinvest mohly být několikanásobně vyšší. Na zásah "bankovní čtyřky" a nátlak guvernéra Tošovského se mu to nepodařilo, neboť sféry vlivu byly již rozděleny a právo pumpovat Českou spořitelnu měla v té době skupina okolo Livie Klausové a Jaroslava Klapala.

Skupina MOTOINVEST oficiálně ukončila své aktivity po pádu Agrobanky. Bylo to pro ní velké sousto, které sice ještě dokázala spolknout (i když sám Tykač si nebyl jistý souhlasem mocných a radši na dva dny zmizel z republiky), poté však přenechala místo dalším. Podařilo se to snadno, měli vyděláno a také cítili, že pro ně přestalo již být místo. Střízlivé odhady výše aktiv ukradených Motoinvestem se pohybují okolo 200 miliard korun, do čehož jsou započítány i operace v menších podnicích. Bezpochyby patřl Motoinvest a osoby okolo něj k jedné z nejefektivnějších a nejziskovějších tunelářských skupin v ČR 90. let.

ZLOČINCI VYŠETŘUJÍ ZLOČINCE











Petr Cibulka, Pravý Blok - téma: Korupce v naší společnosti
4. 12. 2010 ČT24 v 18.31 hod. - "Politické spektrum"

Petr Cibulka: "Korupce v našem kriminálním státě je naprosto samozřejmá. Nemůžeme se přece divit, že kriminalita ovládá naši společnost, pokud největší zločinci sedí ve vládě. Dokud budeme stále znovu a znovu dávat ve volbách důvěru těm největším gaunerům, které tato země vůbec zplodila..."

Moderátor: "To je žalovatelné..."
Petr Cibulka: "...tak se prostě nemůžeme divit, co se tady děje. Dokud nevymeteme vládu, nebude to lepší. Odhalených kauz tady bylo za dvacet let dostatek. Byly to desítky miliardářských kauz vládního zločinu, vládní kriminality. Policie nevyšetřila ani jedinou kauzu. Novináři tyto kauzy zveřejnili - ne policie, ne státní zastupitelství - a policie za naše peníze všechno zametla pod stůl. To znamená, že ten problém není ve špatných zákonech, ale proto, že zločinci vyšetřují zločince. To je ten základní problém.

A všechno jde z Ruska. Tady Rusové od r. 1945 hospodařili, vytvořili tady zločinecký systém, a ten zločinecký systém do dnešního dne a hodiny přetrvává.
Řeči o nedokonalé legislativě, špatné práci politiků, soudců a policie nikdy k ničemu za těch dvacet let nevedly. Ale přitom řešení je dávno známé!!! Je to 700 let starý osvědčený systém přímé demokracie, snadné a rychlé odvolatelnosti politiků a státních úředníků. Tak, jak to například funguje ve Spojených státech a ve Švýcarsku. Řekněte mně, proč tento zločinecký režim brání jako o život vstupu přímé demokracie a odvolatelnosti politiků přímo občany? Proč??? To všichni víme, zločinci se přece nenechají dobrovolně odvolat občany..."
Moderátor: "...pane Cibulko, ale když bude přímá demokracie a přímá odvolatelnost občany, nebudou si ti politici podbízením a populismem ty občany uplácet a uplacení občané si je budou držet ve funkcích?"










Petr Cibulka: "700 let praxe ve Švýcarsku a 200 let praxe ve Spojených státech říká, že kriminální politik nebo kriminální úředník nemá šanci v takovém systému. Ti, kteří ho platí ze svých daní, ti jsou první, kterým takovýto člověk bude vadit. U nás by samozřejmě zmizela celá politická scéna, protože nikdo z nich nemá důvěru. Když se podíváte na průzkumy veřejného mínění, vláda nemá důvěru, parlament nemá důvěru, o soudcích ani nemluvě. To znamená: všechno by se vyčistilo tímto systémem. Ale naopak tento kriminální režim vytvořil systém, ve kterém nikdo z nich nemůže být odvolán, ve kterém je naprosto neprůhledno, nekontrolovatelno, ...a můžeme mluvit i o volebním zákonu. Ten volební zákon je takový, že nepustí čestné lidi do politiky."


Moderátor: "Pane Cibulko, vysvětlete mi, tolikrát jste ve volbách neuspěl. Jak to, že ty lidi na vás neslyší?"

Petr Cibulka: "Pane redaktore, já vám to vysvětlím, ale nebude se vám to líbit. Především: každé volby jsou zfalšované. Za druhé: je tady na nás (pozn. Pravý Blok) neskutečná informační blokáda ve všech masmédiích. My prostě nemáme prostor, abychom oslovili voliče. Dokud volby budou zfalšované, dokud bude cenzura ve všech masmédiích, my nejsme schopni oslovit voliče a dostat je na naše kandidátky, do parlamentu, do vlády."

Motto: Až půjdeš příště volit rozhodni se – klacek, nebo samopal !?

 

2. DÍL

Celý článek i s odkazy:
http://atanova-zasuvka.blog.cz/1011/byl-jsem-svedkem-kradeze-stoleti-2-dil

HARVARDSKÉ FONDY

Harvardské fondy mají na rozdíl od jiných fondů několik specifik. Představovaly marketingový motor kupónové privatizace, který nahnal k registračním místům pod dojmem slibu "zisku desetinásobku" miliony lidí, způsobily jedny z největších škod z tunelování národního majetku a jsou symbolem podvodu kupónové privatizace. V jejich čele po celou dobu stála jediná výrazná osoba, Viktor Kožený, avšak vzhledem k obsáhlosti operací prováděných "harvardskou skupinou" je vysoce nepravděpodobné, že by sám Kožený byl opravdu jediným řídícím mozkem. Jeho umístění do čela byl spíše jen chytrý marketingový tah, neboť na osobu bezúhonného podnikatele západního střihu a se západním vzděláním se nachytá nejvíce důvěřivých lidí. Mnohem pravděpodobnější se jeví teorie, kterou vyslovil mj. i Karel Staňek, představitel Ochranného sdružení malých akcionářů Harvardských fondů, že Viktor Kožený byl jen "bílým koněm agentů StB a KGB". Personální obsazení okolo Koženého to výslovně potvrzuje.



 







VIKTOR KOŽENÝ, v roce 1979 emigroval spolu s rodiči do Mnichova, a poté již sám v roce 1982 odchází do USA. Zde začíná studovat Harvardskou univerzitu, kde jako Čech neuniká pozornosti zde tehdy působícímu agentu StB a KGB Karlu Köcherovi, pozdějšímu kolegovi Václava Klause a Miloše Zemana z Prognostického ústavu, spoluzakladatele Občanského Fóra a jedné z klíčových šedých eminencí tzv. sametové revoluce; a také Juraje Širokého, agenta StB majícího na starost nábor nových rekrutů. Je otázkou, nakolik jejich tehdejší styky vyústily v přímý vázací akt pro KGB (StB), nebo zda byly kontakty nastoleny v méně formální úrovni. V roce 1989 má Kožený v Bostonu a New Yorku problémy s policií (údajné zneužívání kradených kreditních karet) a odchází do Anglie, odkud poté putuje do tehdejšího Československa. Pohyboval se velmi blízko významných osobností jako Čermák, Klaus, Čalfa aj.









Karel Köcher, Juraj Široký a Boris Vostrý

Mezi jeho nejbližší spolupracovníky patřil a stále patří Boris Vostrý, bývalý vysoký důstojník StB s údajnou hodností plukovníka. Jeho svazek byl však, stejně jako ostatní svazky vysokých důstojníků StB, včas skartován. Z dostupných informací, mj. i z jeho životopisu lze zjistit, že od roku 1971 pracoval na ministerstvu vnitra, od roku 1981 ve funkcích zástupce náčelníka technické správy federálního ministerstva vnitra, poté zástupce náčelníka VI. Správy SNB. Je nepochybné, že se jedná o špičkového komunistického bezpečnostního kádra. Zůstává otázkou, nakolik Harvardské operace přímo řídil, popř. řídil i Koženého, se kterým působil v řadě firem již od roku 1990.

Harvardské fondy zakládal spolu s Viktorem Koženým jeho děd František Stehlík, dvojnásobný agent StB po krycím jménem "Franta", č. svazku 2242. Byl členem prvního představenstva HARVARD CAPITAL and CONSULTING a.s. a poté vystřídal řadu funkcí v rámci celé struktury Harvardských fondů.

Významnou roli hraje bezpochyby již výše zmíněný Juraj Široký, agent StB s krycím jménem "Bellan", č. svazku 196592, který působil přímo na hlavní správě rozvědky StB, která měla na starost operace v zahraničí. Figuroval v celkem šesti společnostech přímo či nepřímo napojených na harvardské fondy. Velmi aktivní zejména na Slovensku, kde figuruje asi ve dvaceti společnostech.

Tato nejznámější česká tunelářská kauza je extrémně složitá, neboť pachatelé založili desítky nejrůznějších právnických osob, přes které aktiva převáděli, a proto by seriózní pokus o rozkrytí této struktury zabral stovky stran textu. Pod slibem tzv. "zisku desetinásobku", tzn. zaručení investorům, že jim hodnota jejich kupónových knížek bude desetinásobně přeplacena, získala harvardská skupina kontrolu nad majetkem v hodnotě min. 60 miliard korun, v odhadní ceně roku 1994. Nutno zdůraznit, že tato účetní hodnota neodpovídá hodnotě tržní, což znamená, že skutečná reálná hodnota aktiv získaných Harvardem se mohla pohybovat ve stovkách miliard. Ve svém zenitu, tj. v roce 1994 kontrolovala harvardská skupina asi padesát nejlukrativnějších českých podniků. Václav Klaus tehdy na adresu Koženého směřoval další ze svých nesmrtelných výroků: "Jen více takových podnikatelů!" V témže roce začíná systematický tunel směřující do kyperských společností, které dále aktiva převádějí do neblaze proslulé Daventree Ltd.

Po útěku Koženého do Irska, v důsledku aféry Wallis, která byla výsledkem mocenských sporů tehdejších mocných neobolševických kádrů, tunel dále úspěšně probíhá v režii Borise Vostrého. V roce 1996 jsou již téměř dotunelované harvardské fondy (resp. jejich mateřská společnost) rychle transformovány na Harvardský průmyslový holding a.s., která vzápětí své veškeré zbylé jmění vkládá do Daventree Ltd., za to obdrží bezcenné akcie. Harvardský průmyslový holding a.s. jde vzápětí do likvidace, Boris Vostrý je jmenován likvidátorem a začínají se mazat stopy. Vyvádění majetku v řádech desítek miliard korun pochopitelně nemůže uniknout tehdejšímu ministerstvu financí, BIS ani vládě. Neděje se však vůbec nic. Zřejmě pro získání času a navození naděje pro akcionáře k získání alespoň nějakých peněz je Harvardský průmyslový holding a.s. v roce 1998 (tedy téměř 4 roky po jeho faktickém vykradení!) prodán jedné z Koženého firem. Kožený platí dvěma směnkami v hodnotě 10 miliard korun, které nikdy neuhradí. Teprve v roce 1999 vydává soud na návrh akcionářů rozhodnutí, kde Borise Vostrého odvolává z funkce likvidátora společnosti Harvardský průmyslový holding a.s. Vostrý se odvolává a obstrukcemi se dočasně udrží ve funkci. Stihne ještě svolat valnou hromadu a jmenovat nového likvidátora Michala Pacovského, další osobu ve službách harvardské skupiny. Teprve poté se po složitých soudních sporech a právních bitvách daří jmenovat likvidátorem osobu bez zjevného napojení na Koženého skupinu. Následuje definitivní bezradnost a bezmocnost všech, kteří vložili do harvardských fondů své peníze. Teprve v roce 2003 byli Kožený s Vostrým oficiálně obviněni z podvodu, aby měli dostatek času na útěk, Kožený na Bahamské ostrovy a Vostrý do středoamerického Belize.

Tunel se uzavřel. Celkové škody spáchané harvardskou skupinou jdou bezpochyby nad sto miliard korun, přičemž tuto sumu lze považovat ještě za velmi střízlivý odhad.









BANKY

V první polovině 90. let vzniklo přes 50 bank, z toho 18 z nich skončilo v konkurzu či v likvidaci.
Z dalších pěti zůstaly jen akciové společnosti bez bankovní licence.

Použití termínu "tunelování", pro cílené a organizované vyvádění financí z bank s úmyslem je nevrátit, není přesné, neboť vystihuje jen jeden používaný způsob. Vhodnější se jeví pojem "pumpování", neboť banky byly doslova pumpovány, řada z nich až k bankrotu. Banky sloužily jako pumpa peněz, kam si vyvolení mohli kdykoli přijít a "napumpovat". Základním způsobem "pumpování" bylo ztrátové úvěrovaní a cílené tunelování managementem, obojí umožněné slabou legislativou a nečinností policie, potažmo orgánů moci výkonné. Ztrátové úvěrování bylo navíc velmi podporováno tehdejší vládou, která držela u moci tehdejší "kapitány průmyslu".

K vypumpovaným bankám vláda přistupovala v zásadě dvěma způsoby. Nechala je padnout (Banka Bohemia, Plzeňská banka, Kreditní banka Plzeň aj.) nebo je nákladně sanovala v řádech desítek či stovek miliard (IPB, Česká spořitelna, Komerční banka). Státní pomoc měla různou formu - odkup klasifikovaných úvěrů, garance, navýšení základního kapitálu nebo typicky převedení nedobytných pohledávek na Konsolidační agenturu.


MEZI OSOBY POSKYTUJÍCÍ STÁTNÍ KRYTÍ NERUŠENÉMU ROZKRÁDÁNÍ BANK patří především:











VÁCLAV KLAUS, předseda vlády do roku 1997. Ve své autobiografii píše: "Nejvíce jsem o ekonomii v 70. letech diskutoval s Vlado Rudlovčákem, ... a v letech osmdesátých s Dušanem Třískou, hlavním otcem naší kupónové privatizace... do užšího kroužku kolem semináře patřili K. Dyba, T. Ježek, ...J. Stráský, V. Dlouhý, I. Kočárník.... Na seminářích vystupovali i Richard Salzmann, Miloš Zeman a další...." Jak vidno, všechny větší akce se připravují roky.






Ivan Kočárník, Jan Klak, Tomáš Ježek, Roman Češka a Jiří Skalický

Ivan Kočárník, v osmdesátých letech 20.století jako vysoce postavený člen KSČ ředitel odboru tehdejšího ministerstva financí, v letech 1992 - 1997 místopředseda vlády a ministr financí.

Jan Klak, náměstek ministra financí, po skončení funkce se jako statutární orgán přímo podílel na pumpování Komerční banky.

Tomáš Ježek
, předseda Výkonného výboru FNM, člen KSČ od svých 18 let.

Roman Češka
, náměstek ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci, předseda výkonného výboru FNM od poloviny roku 1994 - prosinec 1998.

Jiří Skalický
, předseda Prezidia FNM a ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci červen 1992 - červen 1996.

JOSEF TOŠOVSKÝ
- jeho kariéra je typickou kariérou bolševika. Během nejtvrdší normalizace v roce 1973 vstoupil do KSČ, osobní přítel Svatopluka Potáče a dalších nejvyšších komunistických kádrů. Z nejvyšších funkcí ve Státní bance Československé (mj. post zástupce předsedy SBČS) jmenován v roce 1988 ředitelem Živnostenské banky v Londýně. V prosinci 1989 konsensem komunistů a Havla jmenován předsedou tehdejší SBČS, ve funkci až do rozpadu federace, od ledna 1993 až do 1997 guvernérem ČNB. Na přelomu let 1997/1998 krátce předsedou vlády ČR, poté až do roku 2000 znovu guvernér ČNB. Tošovský představuje klíčovou postavu, která z titulu své funkce kryla nerušené pumpování bank.











Josef Tošovský

Celková suma, kterou bylo třeba naplnit vypumpované a rozkradené banky, se odhaduje až k
JEDNOMU BILIONU KORUN!!! Tady začal neuvěřitelný propad české ekonomiky, zachraňovaný nízkými platy zaměstnanců a placením nesmyslných předražených poplatků za cokoliv. Probíhalo trestuhodné rozhazování financí získaných z privatizace, záměrně se předražovaly a předražují státní zakázky. Proto chybí finance na tisíce důležitých věcí (namátkou důchody počínaje - a např. dírami na silnici konče). Bezostyšným okrádáním daňových poplatníků se stát dodnes vyhýbá bankrotu. Ovšem management státních i soukromých firem svůj plat navyšoval a navyšují do nebeských výšin.

Sanaci bank a legalizaci jejich pumpování vždy tvrdě prosazoval Václav Klaus, který za dobu své vlády zabránil jakémukoli pokusu o zpřísnění podmínek pro poskytování úvěrů ze strany polostátních bank. Typickou operací při pumpování byl úvěr od banky, jeho nesplácení, převedení úvěru na státní konsolidační banku a následně jeho prodej jako nevymahatelné pohledávky za zlomek výše jistiny úvěru. Dlužník si tedy půjčil např. miliardu, nic nesplatil a následně si přes spřátelenou společnost koupil od Konsolidační banky pohledávku vůči sobě za několik desítek milionů.


Cena zlata na světových trzích nepřetržitě roste už skoro jedenáct let. Kdyby Česká národní banka pod vedením Josefa Tošovského neprodala bezmála 56 tun žlutého kovu v letech 1997 a 1998, ale až v roce 2010, mohla Česká republika na této transakci při zohlednění vývoje kurzu koruny vůči dolaru vydělat o 27 miliard korun víc.

Podívejme se na největší vypumpované banky:

AGROBANKA

Její kauza byla zmíněna již výše v souvislosti se skupinou MOTOINVEST.


ČESKÁ SPOŘITELNA

Začneme velmi zajímavou a trefnou citací detektiva Úřadu finanční kriminality a ochrany státu, který se v roce 2003 nechal slyšet v novinách, že: "Vyšetřovat třeba tunelování České spořitelny je o hubu. Dotýká se příbuzných nejvyšších politických špiček. A tak litujeme každého, kdo to dostane na stůl."



 







Česká spořitelna začala být pumpována již od svého vzniku v roce 1991. První hloubkový audit banky v roce 1995 objevuje obrovské díry v hospodaření - a ministr financí Ivan Kočárník podepisuje urychleně státní garanci pro spořitelnu ve výši 4,1 miliardy korun. Zároveň jsou ztrátové úvěry převáděné na Konsolidační banku a bilance banky se takto, alespoň provizorně, "čistí".

Další krize přichází v roce 1998, kdy se spořitelna jako držitel největšího objemu primárních vkladů v zemi ve výši cca 300 miliard korun ocitla na okraji propasti. Poté, co vláda obdrží varující zprávu společnosti KMPG o ztrátě banky přesahující její aktiva, je nucena rychle jednat a uhasit hrozící požár. Pád největší banky v zemi by zemi destabilizoval. Do spořitelny jsou doslova pumpovány desítky miliard, čímž je částečně stabilizována a ze strachu, že další vypumpování by již nebylo finančně únosné, je hledán strategický partner. Ten je nakonec nalezen v rakouské Erste bank, která získává kontrolní balík akcií.

Ztrátové úvěry přivedly banku na sklonku devadesátých let do stavu, kdy bylo nutno státní pomoci ve výši asi 60 miliard korun (zpráva ČTK ze dne 17.12. 1998). Politicky motivované úvěry krachujícím podnikům zcela zdevastovaly její portfolio a hrozil krach. Miloš Zeman nazval kupodivu výstižně ve svém projevu před PSP ČR dne 8.3. 2000 Českou spořitelnu "finančním ústavem, zevnitř rozežraném červotočem jako staré dřevo".
Z vedení České spořitelny jsou stíháni již od září roku 2002 mj. bývalý generální ředitel banky Jaroslav Klapal a členové představenstva Josef Kotrba, Rudolf Hanus a Kamil Ziegler. Jsou obvinění z trestného činu porušovaní povinností při správě cizího majetku a zkreslování údajů o stavu hospodaření, který měli spáchat tím, že poskytli úvěr 970 milionů v září 1997 zjevně krachující leasingové společnosti Corfin. Několik měsíců poté byla tato pohledávka klasifikována jako nevymahatelná a prodána za jednu korunu soukromé firmě spřízněné s obviněnými. Klasická "pumpařská" transakce. Vyšetřování případu se však vleče a zřejmě nebude nikdy dotažen do konce, neboť v případě jeho skutečného vyšetřování hrozí trestní postih Livii Klausové a Josefu Kotrbovi.
 DŮLEŽITÉ OSOBY:






Livia Klausová roz. Šalgovičová, manželka Václava Klause. Členka dozorčí rady banky, která schvalovala všechny významné operace v letech 1993 - 2000.

Úzké provázání banky s ODS dokazuje i angažmá
Evžena Tošenovského, v dozorčí radě banky v období největšího pumpování, tj. v letech 1996 - 1999, nebo poslance ODS Martina Kocourka, jako člena dozorčí rady banky v letech 1996 - 1998.

Josef Kotrba
, bývalý člen KSČ a ODA, manžel Petry Buzkové, ministryně vlády za ČSSD. Člen představenstva v letech 1997 - 1999, tedy v době, kdy se pumpovalo nejvíce.








Evžen Tošenovský, Martin Kocourek, Josef Kotrba a Kamil Ziegler

Kamil Ziegler, před rokem 1989 působil ve Státní bance československé, člen KSČ. V roce 1999 se poté, co odešel z vypumpované České spořitelny, stal generálním ředitelem státní Konsolidační banky, kam byly ztrátové úvěry vyváděny. Cíl byl jednoduchý - zajistit, že úvěry nebudou od dlužníků vymáhány a tyto pohledávky budou jako "nevymahatelné" odprodány za zlomek původní hodnoty, typicky třeba subjektům spřízněným s dlužníky. V roce 2004 na otázku, kdo je jeho profesním vzorem, pravdivě a trefně odpověděl: "Je jím Richard Salzmann. Naučil mě nesmírnou spoustu věcí. Uměl lidi nadchnout, dát jim vizi. Navíc byl vzdělaný, inteligentní, skvělý rétor, v bankovnictví se velmi orientoval. Vrátil mu noblesu a prestiž. Škoda, že neodešel o dva roky dříve." O Richardu Salzmannovi bude řeč níže. Ziegler se od něj skutečně měl co učit, za jeho éry bylo z Komerční banky ukradeno ještě o mnoho miliard více.

Vladimír Kotlář, člen představenstva banky od roku 1991 - 1999 a Rudolf Hanus, člen představenstva 1994 - 1999. Tito dva agenti StB jsou úmyslně uváděni dohromady, neboť jejich společné krycí jméno "Mirek" a působení v rezidentuře v Českých Budějovicích naznačují jejich blízký vztah. Hanus byl od roku 1993 - 1999 jedním jednatelů společnosti ČNTS, servisní firmy televize NOVA. Jeho jméno figuruje (spolu s tehdejším generálním ředitelem spořitelny Klapalem) pod smlouvami z roku 1996 s firmou Ronalda Laudera, která si u České spořitelny půjčovala finance v řádu miliard. Tyto úvěry CME pochopitelně nesplatila a údajně je splácí dodnes.

Jaroslav Klapal, generální ředitel a předseda představenstva 1994 - 1999. Bývalý vysoký komunista obsazený do funkce generálního ředitele zřejmě nebyl tím, kdo skutečně rozhodoval, kolik se vypumpuje a kam. Byl spíše vybraný k tomu, aby byl první na ráně.










IPB

IPB vznikla roce 1993 sloučením Investiční banky (je zajímavé, že vznik Investiční banky v roce 1990 byl předem již za komunismu plánován, jak vyplývá z interních dokumentů Státní banky Československé z února 1989) a Poštovní banky. IPB se brzo dostala mezi tři nejsilnější banky v zemi.

Postupně docházelo k navyšování základního kapitálu, tzv. "nafukování bubliny" a důkladnému pumpování ve formě úvěrů a vyvádění aktiv na dceřinné společnosti. Významnou destinací peněz pumpovaných z IPB byly firmy Václava Junka, agenta StB a člena posledního předlistopadového ÚV KSČ, zejm. Chemapol Group a společnosti, ve kterých figuroval jako statutární orgán či většinový vlastník Antonín Charouz. Miliardy končily také v impériu Lubomíra Soudka, agenta StB, evidenční číslo 24939, krycí jméno GORDON, ovládajícího mj. Škodu Plzeň.








Václav Junek, Antonín Charouz a Lubomír Soudek

Prostřednictvím IPB byla financována i ODS, první půjčku ve výši 55 milionů v roce 1992 brzo následovaly další, bezpočet večírků, konferencí a "Žofínů" ani nepočítaje. IPB financovala i vydání knihy Václava Klause "Dopočítávání do jedné".
První ohrožení nerušeného pumpování znamenal rok 1995, kdy se do IPB vypravili kontroloři NKÚ, aby prověřili, proč banka neplatí daně. Dluh banky tehdy činil cca 173 milionů korun. Z banky byli nekompromisně vyhozeni a premiér Klaus tehdy osobně a v doprovodu tehdejšího vicepremiéra Kalvody navštívili NKÚ, aby jeho vedení náležitě "umravnili" a odkázali do patřičných mezí. Tento daňový dluh později IPB ministerstvo financí v čele s Kočárníkem odpustilo.
Menší problém nastal i v roce 1997, kdy auditorská společnost Coopers & Lybrand odmítla vydat pozitivní auditorskou zprávu s odkazem na neprůhledné účetnictví a nestabilitu banky. Pumpování proto kryla nějakou dobu auditorská společnost Ernst & Young, který vydávala bance výroky "bez výhrad", a to často v rekordní době.
Na jaře 1997 odmítlo vedení IPB poskytnout úvěry zjevně krachujícím firmám, zřejmě s ohledem na blížící se politické změny (pád Klausovy vlády v roce 1997) a hrozící odpovědnost. 30.4. 1997 jsou Tesař s Procházkou zatčeni a putují do vazby. Brzo zřejmě dostanou rozum, jsou propuštěni a zůstávají ve funkcích.
V roce 1998 se v IPB objevuje strategický partner Nomura, zřejmě na objednávku, aby maskoval skutečnost, že banka je na pokraji pádu. Nomáda brzo převádí svůj podíl na společnost Saluka Investments, s heslem "čím neprůhlednější, tím lépe".
Konec se však blížil. Stomiliardové manko už nešlo krýt a bylo nutno poslat banku do nucené správy. Stalo se tak v červnu 2000 a pro mediální efekt "zakročujeme tvrdě a nikdo neunikne potrestání" obsadilo centrálu IPB po zuby ozbrojená zásahová jednotka URNA. Banku během dvou dnů koupila ČSOB a stát jí zaručil veškeré ztráty.
Ještě před uvalením nucené správy se podařilo managementu banky vyvést veškerá likvidní aktiva do tzv. off-shore fondů na Kajmanské ostrovy (přičemž společným portfoliem byly fondy Triton), na který se nucený správce ani český stát "nedostane". Šlo o řadu fondů, které využívají legální nedobytnosti právního prostředí Kajmanských ostrovů. Celkovou výši aktiv vyvedených na Kajmany lze odvodit z rozhodnutí vlády ČR, která 21.7. 2003 rozhodla, že Konsolidační agentura zaplatí ČSOB v rámci státních garancí celkem 49,3 miliardy korun jako náhradu za majetky ukradené do fondů Triton.

Podle státních odhadů by krize IPB a související státní záruky měly přijít daňové poplatníky až na 160 miliard korun.
PERSONÁLNÍ POZADÍ VYPUMPOVÁNÍ IPB:








Miroslav Tuček, agent StB, ev. č. 1864001, krycí jméno "KRÁL - národohospodář". Komunistický ekonom a dlouhodobý prorektor VŠE Praha za bolševismu, v 70. letech dokonce ekonomický poradce prezidenta. Před rokem 1989 zakotvil v Prognostickém ústavu, líhni kádrů, které připravovaly předání moci. V letech 1992 - 2000, tj. až do pádu banky působil ve funkci člena dozorčí rady banky. Měl zásadní vliv na všechny "pumpařské operace". Jeden z mozků vykrádání IPB.

Jiří Weigl, prodloužená ruka Klause v bance, který dohlížel, aby bylo pumpováno správným směrem a výhradně se souhlasem mocných. Člen dozorčí rady banky 1993 - 1998. V současné době působí ve funkci vedoucího Kanceláře prezidenta republiky.
Libuše Benešová, místopředsedkyně ODS a předsedkyně Senátu zastávala v letech 1996 - 1998 funkci člena dozorčí rady. Jejím úkolem bylo hájit zájmy ODS v bance, zejména úvěrování společností spojených s ODS.

Libor Procházka, několikrát byl trestně stíhán, tři týdny dokonce i vazebně, vždy bylo však trestní stíhání zastaveno. V představenstvu banky působil v letech 1992 - 2000.

Aladár Blaas,
pravá ruka Libora Procházky a náměstek v IPB. Trestně stíhán, na intervenci ministra vnitra obvinění staženo.

Jan Klacek,
místopředseda stínové vlády ČSSD 1996 - 1998, ve stejném období i člen představenstva IPB. Od roku 1998 až do pádu banky generálním ředitelem IPB.

Jiří Tesař, autor ekonomického programu ČSSD, generální ředitel, předseda představenstva IPB 1992 - 1998 a člen dozorčí rady 1997 - 2000.






Jiří Weigl, Libuše Benešová, Libor Procházka, Aladár Blaas, Jan Klacek a Jiří Tesař

IPB nebyla klasicky vypumpována, jako ostatní banky, ale doslova "přepumpována", což způsobilo trochu jiný scénář, než bylo obvyklé sanování a státní pomoc. Bylo nutno jí převést na jinou banku, spolu s absolutními státními garancemi, které znamenají, že státní výdaje budou ještě vyšší.

Výše ukradených peněz se může pohybovat v řádech okolo 300 - 400 miliard korun, Konsolidační agentura odkoupila nejhůře klasifikované dluhy za 170 miliard, záruky státu vůči ČSOB jsou neomezené (odhady státu se zatím pohybují okolo 100 miliard), takže konečný účet může být ještě vyšší.

KOMERČNÍ BANKA

Komerční banka vznikla vyčleněním z bývalé státní SBČS a v roce 1992 se transformovala v akciovou společnost. Ve stejnou dobu se zde objevuje klíčová osoba vykrádání banky, Richard Salzmann.

Kam peníze z Komerční banky nejvíce mizely?

Mezi největší společnosti, kam byly pumpovány finance z Komerční banky, patří firmy (skupina ČS/Satrapa) okolo agenta StB, svazek č. 25447, Františka Chvalovského. Celková suma se pohybuje kolem tří miliard.

Více než jednu miliardu vypumpoval z banky Petr Smetka, přes svou společnost H-SYSTEM.
Jedno z největších rozkrádání banky bylo realizováno přes společnosti izraelského státního občana Alon Barac, nar. 11.8.1960 (v českých médiích většinou nepřesně uváděný jako Barak Alon, pod tímto jménem také občas vystupoval) a jeho holding B.C.L. Trading. Vykrádání banky zahájené v roce 1996 ve formě dokumentárních akreditivů nebylo však Baracovou první operací v Komerční bance, počátkem 90.let ji připravil přes svou firmu Tessos Praha o asi dvě miliardy korun. V průběhu let 1996 - 1999 poskytla Komerční banka Baracovi úvěry ve výši přes osm miliard korun. I přes trestní oznámení na něj z roku 1999 nebyl Barac nikdy v Čechách stíhán a stítní zastupitelství v Praze si na něj netrouflo vydat ani zatykač. Podobné podvody jako v Čechách měl Barac na svědomí i v Maďarsku, kde pumpoval státní banku Postabank. Maďarské úřady Baraca dokonce na krátkou dobu zadržely, poté byl propuštěn. Žalobě čelil pouze ve Vídni v Rakousku, ale i tam spravedlnosti unikl vzhledem k náhlé nemoci soudce.

16. února 2000 schválila Zemanova vláda pomoc Komerční bance pohybující se na pokraji krachu. V rámci sanace stát převzal její špatné úvěry ve výši asi 65 miliard Kč, které byly později podle zaběhnutého scénáře převedeny do Konsolidační agentury. Komerční banku poté převzala francouzská Societé Generale. Dne 20.7. 2001 potom Miloš Zeman, tehdejší premiér ČR publikoval článek, ve kterém uvedl "Myslím si, že privatizací Komerční banky končí tunelování velkých bank v Čechách".
PERSONÁLNÍ POZADÍ:

 










Na prvním místě nelze neuvést Richarda Salzmanna, generálního ředitele banky od roku 1992 - 1998. Do roku 2000 byl senátorem za ODS. Osobní přítel Václava Klause, Ivana Kočárníka, Tomáše Ježka, Dušana Třísky atd. Je ironíí, že celá 90. léta byl Salzmann prezentován jako vzor bankéře a byl o něm dokonce natočen díl cyklu GEN (Galerie Elity Národa). Osobně schvaloval největší pumpařské operace.

Jan Klak, člen dozorčí rady banky 1995 - 1997.

Karel Dyba
, člen dozorčí rady banky 1997 - 1998, tj. v době největšího pumpování do Alonovy BCL Trading. Bývalý ministr hospodářství za ODS. Člen KSČ od 22 let, za komunismu kariéra v ČSAV, zakotvil v Prognostickém ústavu.

Josef Kotrba
, člen dozorčí rady 1995 - 1997, více o něm viz. výše kauzu České spořitelny

Jan Stráský
, v dozorčí radě 1998 - 1999, jeho úkolem bylo krýt předchozí velké vykrádání banky, bývalý předseda federální vlády v roce 1992, pozdější ministr zdravotnictví a dopravy (ODS). Bývalý vysoký funkcionář KSČ, vstoupil do ní ve svých 18 letech.


BANKA BOHEMIA

Banka Bohemia je typovým příkladem, jak si nomenklaturní kádři bolševického režimu založili banku, kterou vykradli a jejich dluhy uhradil stát. Byla založena v roce 1991 a již tři roky nato, v roce 1994 na ní byla uvalena nucená správa a skončila v likvidaci. Ztrátu banky ve výši 17 miliard korun zaplatil stát. Banka byla vypumpována dosti primitivně a bez jakýchkoli krycích operací, miliardy tekly přímo na konta Adamcových a Čadkových firem a končily v zahraničí. Management banky si byl zřejmě tak jistý svými konexemi na vládu a orgány činné v trestním řízení, že se krycí operace při vykrádání jevily jako nadbytečné. Po uvalení nucené správy na banku a prohlášení konkursu se stal jejím správcem bývalý komunistický ministr financí Jiří Nikodým, který dohlédl na to, aby pád banky vyšuměl do ztracena a ztratily se důležité dokumenty, mj. řada úvěrových smluv. Zbylá aktiva banky v řádech stovek milionů korun potom Nikodým pod cenou prodával firmám spřízněným s Adamcem.


HLAVNÍ POSTAVY VYKRADENÍ BANKY BOHEMIA:

Jiří Čadek
, podplukovník StB působící v rozvědce a poté v odboru ochrany stranických a vládních činitelů. Vzhledem k nepokrytému vykrádání banky do jeho firem byl formálně stíhán, policie mu však dala dostatek času, aby po zahájení stíhání odjel na Floridu. Kriminalista, který měl přístup k jeho spisu na policii, řekl k jeho nerušenému odjezdu do zahraničí: "Vyšetřovatelé dokonce ani nenahlásili na hranice blokaci jeho jména, což se běžně dělá." Během jeho pobytu na Floridě zrušil parlament paragraf trestního zákona, podle kterého byl stíhán, mohl se tedy bezstarostně vrátit z příjemné floridské dovolené. Dnes Čadek dále podniká a vlastní několik firem. O pádu banky řekl pro tisk 7.7. 2004 s příslovečnou bolševickou drzostí: "Neudělal jsem nic nezákonného. Úřady proti Bance Bohemia postupovaly nesprávně a tím zavinily její pád."

Ladislav Adamec, syn posledního bolševického premiéra Ladislava Adamce. Bývalý člen dozorčí rady banky Bohemia, dnes nerušeně podniká a vlastní desítky firem. Jeden z neznámých českých miliardářů.

(pozn.: "Zpráva" je postupně doplňována a upřesňována tak, jak jsou relevantní nové informace)
Použil jsem převážně zdroj: Darnyho svět - 1. díl - 2. díl - 3. díl


ÚSTAVNÍ SOUD ČR

Ústavní soud "smázl" důkazy 80 procent hospodářských kauz. Několika nálezy totiž prý znemožnil, aby se u soudu použily důkazy, jež zabavili policisté při prohlídkách kanceláří a firemních sídel. U pražského vrchního státního zastupitelství, které se specializuje na nejzávaznější hospodářské delikty v zemi, se to týká 80 procent všech případů, které řeší. Předsedou Ústavního soudu v r. 1993 - 2003 byl JUDr. Zdeněk Kessler, od roku 2003 tuto funkci zastává JUDr. Pavel Rychetský.













Na závěr článek Petra Havlíka ze 3. 3. 2011: "…Nelze si nechat "kálet na hlavu". To české "ono to nějak dopadne" nebývá tím nejlepším životním postojem. Pasivita může být i forma spoluviny. Psát o dílčích každodenních excesech současné party Dolce vita (sladký život) skoro nemá smysl. Jim je totiž už úplně jedno, co si o nich myslíme. Pro ně je důležitý každý další den navíc u koryta. A platí to v různé míře pro všechny současné parlamentní strany. Jen se ukřičte, upište, uprotestujte,… Hlavně, že karavana táhne dále. O víkendu v Dubaji na golfu..."