Britské listy 21.9.2009
František Nevařil
Někdy v devadesátých letech známý americký politický analytik Michal
Parenti prohlásil, že „náš (západní) strach, že by komunismus jednoho
dne mohl pohltit většinu světa zastírá fakt, že antikomunismus – to je
kapitalismus – to už udělal“. Všichni tuto pravdu, to je naprostou
světovládu současného globálního kapitalismu a imperialismu cítíme v
kostech. Je nejen bohatým ale po rozpadu SSSR i vítězným systémem,
který proto také plně odpovídá za všechno dobré a hlavně špatné co se
na planetě děje.
|
Pozoruhodné je, že „neviditelně“ vládnoucích kapitalistů reprezentujících ho v praxi je ve světě nepatrná menšina. Jejich počet lze odhadnout podle počtu dolarových milionářů (USD), kterých bylo v r. 2007 údajně jen 10,7 milionů, v tom dolarových miliardářů jen něco přes 1000. To představuje jen o něco více než jednu promile světové populace. Takže realitě vcelku odpovídá notoricky známé rčení o "horních deseti tisících" (v zemi s 10 mil. obyvatel). Reálně pak k rozhodujícím "vládcům světa" lze počítat asi 225 nejbohatších dolarových miliardářů (především z USA), kteří vlastnili osobní majetek rovnající se skoro polovině ročních příjmů veškeré lidí planety, přičemž tři nejbohatší z nich mají dokonce údajně větší soukromý majetek než 600 mil. lidí v chudých zemích. Početnější je druhá třída zahrnující jejich nejrůznější pomahače a lokaje (mají k dispozici politiky, manažery, nejrůznější "kněze" a mnichy, novináře, propagandisty, společenské "vědce", historiky a dokumentaristy, četné příslušníky "kulturní fronty", šéfy justice, policie a armád, dokonce i odborářské bossy atd.). S velkou rezervou ale ani jejich počet nebude globálně přesahovat tříprocentní ní podíl lidstva, spíše je nižší. Pokud na jejich domácnost budeme počítat průměrně až se 4 členy, pak všichni tito vyvolení a privilegovaní dohromady představují nejvýše 12 % světové populace (resp. asi 6 až 10 % všech potencionálních voličů). A to všechno dohromady reprezentuje onu „hmotně zainteresovanou“ světovou vládu, jejíž tvrdé jádro tvoří už zmíněná hrstka milionářů a miliardářů, která s námi všemi ostatními „občany“ tak dokáže mávat jako s hadrem.
Po staletí už probíhá dosud neuzavřený intelektuální, sociální i
politický spor, zda tento kapitalistický řád je trvalý, zda nemá být či
nebude nahrazen (ať už nějakou revolucí nebo bez ní) něčím
dokonalejším. Něčím co by většině lidstva přineslo a zabezpečilo vyšší
kvalitu životů. Zatím se zdá, že jeho současná moc přes všechny
opakující se malé i významné krize není ničím podstatným narušena.
Přece ale jenom současně v jeho rámci probíhají a zesilují se
fundamentální a z jeho vlastní podstaty vyplývající společenské
procesy, které jeho mocenské postavení při nejmenším dlouhodobě
oslabují a podlamují. Zkusme se na některé (snad ty hlavní) blíže
podívat.
1.
V prvé řadě je o vývoj v USA. Tato světová zatím unipolární
supervelmoc prochází po desetiletí soustavným ekonomickým i
společenským úpadkem. To je pro kapitalismus mimořádně důležité,
protože právě ona představuje světovou centrálu a záštitu globálního
kapitalismu, je jakousi jeho výkonným generálním ředitelstvím. V jejím
čele sice formálně stojí prezident USA, ve skutečnosti však především
banky (přesněji řečeno peněžní instituce všeho druhu) a bankéři,
současně většinou i velcí burziáni, v nichž je koncentrován největší
soukromý kapitál a jejichž prostřednictvím rozhodují oni nejbohatší.
Tato země za 2. světové války nesmírně zbohatla a na tom založila i
svoji poválečnou nadvládu. Pokud pokládáme za jádro politiky ekonomiku,
a to je určitě oprávněné (viz politickou podřízenost vlád všeho druhu
důsledkům současné hospodářské krize), pak ale od té doby s určitými
výkyvy prochází trvalým ekonomickým (mocenským?) úpadkem. Pokud po
válce produkovala zhruba 40 % světového HDP, dnes je to jenom asi jedna
pětina (z toho převážně ve službách, a významnou část dokonce virtuálně
přímo v bankách a na burzách). Pokud byla největším světovým věřitelem,
dnes je největším světovým dlužníkem s dluhem rostoucím už zhruba o
bilion ročně. Vyjádřeno známým středoevropským žargonem je „plajte“.
Pokud tehdy americký dolar byl fakticky tvrdou měnou, tak mezitím se
stal v podstatě bezcenným a vysoce rizikovým papírem, či spíše pouhým
účetním záznamem. Ukažme si to na ceně zlata, které bychom pořád měli
brát jako klasickou reálnou míru hodnot. Po válce stála trojská unce
zlata 35 USD a dnes už se pohybuje okolo 1000 USD. Tzn., že reálná
kupní síla (hodnota) dolaru mezitím klesla na pouhá 3 až 4 % původní.
Jde přitom o hlavní světovou rezervní měnu, s níž si ovšem dnes nikdo
neví rady a už dávno se jí bojí. Její jedinou faktickou oporou už v USA
dávno není ekonomika ale jejich armáda. Postavení dolaru se už opírá
jen o „bodáky“. Na jak dlouho?
Přesto všechno pořád nominálně vykazují jednu z nejvyšších
hodnot HDP (hrubého domácího produktu) na hlavu, nyní se pohybující
kolem 40 tis. USD ročně. To všechno je ale vysoce pochybné, pokud
bereme v úvahu výše zmíněné znehodnocení této měny (samozřejmě totéž
nutno brát v úvahu i při hodnocení HDP druhých států pokud je vyjádřeno
v USD přepočtených běžným tržním kurzem měn). Je to sice velice
hypotetická úvaha, ale ukazuje se, že pokud bychom tuto hodnotu
přepočetli na reálnou hodnotu ve vztahu k vývoji ceny zlata, pak proti
r. 1948 do současnosti vlastně HDP na obyvatele USA se doopravdy zvýšil
jen nepodstatně, o nějakých 20 až 30 %. To by si určitě zasluhovalo
prověřit, ale i takový hrubý údaj určitě stojí za pozornost.
USA si prostě dávno žijí nad poměry. Jejich dluhy narůstají
proto, že jim trvale převažuje dovoz zboží a služeb nad vývozem,
přičemž navíc se v zájmu získání mimořádných zisků v zahraničí pořád
pokračují i ve vývozu produkčního kapitálu (přímých i portfoliových
investic). A kromě toho všeho musí vydržovat svých více než 700
zahraničních vojenských základen na cizích územích. To všechno vedlo k
tomu, že dnes se už jedná jen o „obra na hliněných nohou“, nadměrně
závislého na čínských penězích, arabské ropě, mexických pracovnících a
dokonce i na černoších v armádě a námořnictvu. Mnoho zcela základních
věcí tu přitom řádně nefunguje. Připomeňme si známé příklady, třeba
kalifornskou energetiku (dnes dokonce celý insolventní kalifornský
stát), hurikán Katrina a New Orleans, padající dálniční mosty a
zchátralá infrastruktura vůbec, nespolehlivé raketoplány atd. Vysoká
kriminalita svědčí o bezradnosti bezpečnostních orgánů, nízká úroveň
předraženého zdravotnictví pro velkou část populace je světovou
ostudou. Vlastně platí, že spolehlivě (zatím) fungují jen odvětví více
méně regulovaná a usměrňovaná státem, tedy zbrojní výroba, popř.
zemědělská a potravinářská produkce. Ostatní z velké části balancují na
pokraji hroucení, což platí takřka doslovně nejen pro americký
automobilový průmysl ale dokonce i pro hlavní oporu ekonomiky, tedy pro
banky a pojišťovny. A to ještě zde neklademe na váhu důsledky dnešní
mimořádně všeobecné hluboké hospodářské i společenské krize (jen
eufemicky nazývané hypoteční či burzovní), které se teprve budou
hromadit a projevovat.
Je to stát až nevysvětlitelných paradoxů. Jak je totiž možné, že k tomu
všemu dochází v zemi, která aspoň donedávna byla pokládána za
nejbohatší a nejproduktivnější ve světě, v níž je koncentrováno nejvíce
dolarových miliardářů a milionářů. Kde jsou největší banky a burzy s
nejlepším knowhow, nejlepší(?) vysoké školy, kde se snaží (mají snažit)
vzdělávat nejinteligentnější lidé z celého světa, která má nejvíce
nositelů Nobelových cen (především pak za ekonomii), nejvíce vynálezů a
patentů a nejlepší vědu, nejmocnější armádu a nejlepší zbraně, která
poučuje dennodenně celý svět ….
Kapitalismus spočívá na penězích, na kapitálu. Už dávno ne na
penězích opírajících se o zlato či jiné drahé kovy, ale jen o peníze
papírové. Ani to už vlastně neplatí, protože z největší části jde jen o
peníze účetní. Výše a regulace peněžní emise už nejsou v rukou států,
ale tzv. nezávislých centrálních bank. Aspoň dříve tomu tak bylo.
Mezitím se situace vyvinula tak, že peníze „vyrábí“ pouhým účetním
zápisem převážně komerční banky ve vlastní působnosti, a dokonce
vznikají přímo na různých burzách. V podstatě každým zvýšením
příslušných burzovních indexů zvyšujících běžnou cenu a „hodnotu“
obchodovaných cenných papírů všeho druhu.
Po desetiletí narůstají ve světě globální i lokální latentní finanční a
měnové krize, které se staly běžnou součástí dnešní ekonomiky. Jejich
základem je skutečnost, že globální množství peněz v oběhu je
nepřiměřeně vysoké. Je už dávno naprosto odtržené od hospodářské
reality, od hmotné produkce a fyzické hodnoty majetku. Jejich
objektivní funkcí nemůže být přece nic jiného než platební, tedy
obsluha oběhu zboží a služeb a poskytování úvěrů dlužnickým subjektům
na bázi úspor druhých věřitelských subjektů. Rozhodně už ale nemohou
plnit funkci věrohodného pokladu, tu může zabezpečit jen zlato a jiné
drahé kovy.
Kolik by jich proto v dnešním světě při řádném fungování ekonomik mělo
(mohlo) celkem být nám pomůže ukázat hrubá ilustrativní úvaha opírající
se o základní dostupná hrubá čísla. Prvním předpokladem je, že průměrná
platební lhůta za dodávky by neměla překračovat jeden měsíc (tak v ČSSR
do r. 1989 běžně platilo, že dodavatelé v místě své peníze dostali do
týdne, na území státu do 14 dnů, a ze zahraničí do měsíce).
Odhadneme-li výši ročního celosvětového HDP na 65 bilionů USD a s
přihlédnutím k tomu, že se obchoduje v cenách zahrnujících kromě nově
vytvořené hodnoty i spotřebu surovin, materiálů a služeb, lze skutečný
primární tržní obrat ocenit tak asi 150 biliony USD. Použijeme-li
přitom jako maximální přiměřenou (průměrnou) lhůtu splatnosti jeden
měsíc, pak 1/12 tohoto obratu reprezentuje asi 120 bilionů USD, s
nadměrnou tolerancí řekněme 150 bilionů USD.
Takže asi nejvýše tolik by mělo obíhat ve světě papírových (a účetních)
peněz, pokud by měla globální i lokální ekonomiky fungovat jak náleží,
plynule a bez otřesů, bez fingovaných hodnot. Tomu je ale dnešní svět
na hony vzdálen. Kolik jich doopravdy je nevím. Ale jsou informace, že
jen hodnota nejrůznějších a jak se už jednoznačně prokázalo vysoce
pochybných peněžních derivátů (což by mělo být jen zcela okrajové,
pokud vůbec) se pohybuje okolo 600 bilionů USD. Dokonce některé prameny
z USA uvádí výši okolo 1000 bilionů USD. Už to nižší číslo odpovídá
skoro 10ti násobku ročního HDP celého světa. K tomu určitě nutno
přičíst další stovky miliard USD dalších peněz – hotovostního oběživa,
úspor a úvěrů, hodnoty obchodovaných cenných papírů (mimo zmíněné
deriváty).
Přitom faktická souhrnná hodnota veškerého fyzického majetku světa
vytvořeného lidskou prací, tedy staveb, budov, strojů, zařízení, zásob
surovin i zboží atd. se může pohybovat mezi 300 až 400 biliony USD. Z
toho jednoznačně plyne, že globálně existuje a působí nadměrné a
nežádoucí ničím věcným nekryté množství peněz. Místo potřebných nejvýše
150 bilionů USD v oběhu tu máme počítáno s velkou rezervou dohromady
(včetně oněch derivátů) tak 1500 až 2000 bilionů USD. V této mase
virtuálního bohatství se snadno ztratí i bilionové ztráty, které jak
známo utrpěli vlastníci – tentokrát i ti největší boháči – v průběhu
nynější hluboké krize. Ty dnešní peníze vlastně nemají ani vypovídací
hodnotu. Zásadně deformují údaje o reálném stavu hospodářství států i
lidí, zakládají tendence (příčiny) k inflacím a hyperinflacím,
znehodnocování úspor, deformacím měnových kurzů, ztrátě věrohodnosti
ekonomických kalkulací atd.atd. Na jedné straně jsou jako kapitál
koncentrovaný v rukou těch nejbohatších nástrojem k ovládání vlastních
i cizích států a celých sociálních tříd jejichž příslušníci (občané,
voliči) musí naproti tomu zápasit o každý dolar či korunu, na druhé
straně jsou vlastně bezcenné (což platí právě hlavně pro rezervní měny,
resp. USD), jsou pouhou makro dezinformací. A jako takové jsou nezbytně
i základní
příčinou živelnosti a nerovnoměrnosti vývoje (výkyvů), celkové lability
a otřesů ekonomik států, podniků i lidí v čase, jejich nerovnováh a
nestability.
Právě důsledkem této situace jsou existující a narůstající rozpočtové
schodky a dluhy, deficity i nevyužitelné přebytky platebních bilancí
států, nadměrné zadlužení až insolvence podniků i obyvatelstva, jakož i
burzovní bubliny a propady. Tyto dnešní převážně virtuální „peníze“
nejsou jen zdrojem faktických i potencionálních debaklů celých států,
ale souběžně také zdrojem zisků finančního sektoru (bankéřů a
burziánů), který právě z tohoto „ničeho“ dokáže nadělat ony skutečně
mimořádně velké prachy. To všechno se souhrnně projevuje jako
synergický efekt finančními a měnovými krizemi, jejichž hloubka a síla
se po desetiletí stále zintenzivňuje. Do fáze, kdy se to všechno stane
neúnosným, kdy se zhroutí měny, především rezervní měny, kdy se budou
finančně hroutit celé státy. Zdá se, že tento moment není daleko…
3.
Jeden z hlavních diskutovaných rozporů mezi pravicovými a
levicovými (přesněji řečeno v evropských poměrech zejména sociálně
demokratickými) politiky jsou otázky přerozdělování příjmů. V praxi jde
o to, zda ti „úspěšnější“ mají či nemají být postihovány až trestáni
vyššími nebo progresivními přímými daněmi, zda mají být prostřednictvím
veřejnoprávních rozpočtů jejich příjmy používány k různým formám
dotování sociálně slabých spoluobčanů všeho druhu. Jsou to jistě
závažné problémy, pokud však jde o příjmy nikoliv ten rozhodující. Ten
spočívá v primárním rozdělování důchodů, v tom kolik kdo dostává za
svou práci přímo.
Ono je to s příjmy lidí složitější a hlavně kamuflovanější, než se zdá
na první pohled. Především řada z nich se takto vůbec neeviduje a
neposuzuje, přestože existují jejich konkrétní příjemci. Platí to třeba
pro bezplatné poskytování nejrůznějších naturálních náhrad a benefitů
poskytovaných politikům či manažerům, pro obdobné výdaje skrývané v
nákladech podniků jejich vlastníkům nebo spoluvlastníkům (v praxi jde o
náklady na plné nebo aspoň částečné vydržování celých domácností na
luxusní úrovni, takže takovým rodinám nebo jednotlivcům výdaje na
vlastní životní náklady v podstatě odpadají), a hlavně pak pro
přírůstky majetků v důsledku růstu cen nemovitostí, komodit či cenných
papírů na burzách.. To nelze podceňovat, neboť celkově tyto podíly
představují významné a přitom veřejnosti zcela neznámé „procentní“
výnosy nad rámec úředně vykazovaných a podchycených příjmů, které se
navíc koncentrují výhradně v rukou výše zmíněné početně omezené špičky
kapitalistických vlastníků a jejich pomahačů.
Příjmy statisticky vykazované se pak rozlišují na příjmy
majetkové (z vlastnictví, podniku, kapitálu) a na příjmy pracovní.
Nehodlám tu řešit druhý zásadní spor ekonomické teorie, totiž zda
vlastnictví produkčních prostředků (kapitál) může či nemůže být sám o
sobě tvůrcem hodnot, a tedy zda příjmy z něho plynoucí jsou sociálně
oprávněné. Berme jako fakt, že tyto příjmy tu zcela samozřejmě
existují. Závažné ekonomické důsledky však působí podíly těchto dvou
skupin příjmů a trendy jejich vývoje. Jednoduše řečeno to, že příjmy z
vlastnictví jsou v kapitalismu křiklavě nehorázné a nadměrné ve vztahu
k malému počtu jejich příjemců a ještě k tomu v průběhu let se jejich
podíl stále zvyšuje. Víme, že rozhodující stamiliardové masy ekonomicky
činných lidí ve světě jsou zaměstnanci, patří k nim dokonce z velké
části i už zmínění pomahači kapitalistů. Přitom podíl mezd a odměn za
práci na na celkových příjmech v polovině osmdesátých let např. v
Evropské unii činil jen 57 % a po roce 2000 ještě dále klesl na 51 % (v
USA v téže době ze 65 % klesl na 61 %).
Dále víme, že i v rámci příjmů za práci značně nadpřiměřený podíl bere
a dále zvyšuje okrajová část privilegovaných zaměstnanců, oněch
manažerů a dalších pomahačů. Z toho všeho plyne rámcový závěr, že
příjmy za práci naprosté většiny obyvatelstva, tedy běžných zaměstnanců
se pohybují alespoň v tzv. západních zemích jen asi okolo poloviny z
celkových vykazovaných příjmů a tento podíl má stále klesající
tendenci. Pokud jsme předpokládali, že ti nejbohatší používající jejich
celou druhou polovinu (bez dalších nevykazovaných příjmů) představující
nejvýše 3 % populace je zřejmé, že je nehodlají a ani nemohou využívat
jako krytí své běžné poptávky po zboží a službách na trhu. Musí
nezbytně převážnou část z nich odkládat ve formě jakéhosi „pokladu“,
tedy k růstu vlastního majetku reprezentovaného pořizováním pozemků a
jiných nemovitostí, cenných papírů všeho druhu (pravda možná i
bezcenných nebo nadhodnocených), různých sbírek uměleckých předmětů či
starožitností, luxusních a předražených „značkových“ produktů,
nevyužívaných tryskáčů a jachet atd. atd. Jejich souhrnným znakem je,
že jejich cena není úměrná množství na nich vynakládané práce a tedy
její potřeby. Buď jde vlastně jen o překupování věcí už dávno
vyrobených nebo vůbec nevyráběných (pozemky a přírodní zdroje), nebo
kde potřebu lidské práce nahrazuje ve značné míře pouhá cena značky.
Kromě toho všechny takové operace probíhají často se značným časovým
odkladem použití takto běžně „nevyužitelných“ příjmů vládnoucích.
K čemu to pak „globálně“ (lokálně?) vede, je zřejmé. Existující nebo
možná souhrnná nabídka zboží a služeb na trhu musí nezbytně dříve či
později převyšovat reálnou poptávku po nich. Totiž ti co mají velké
peníze je v takové míře zdaleka nepotřebují a masy těch, co je
potřebují, na ně naopak nemají. Vznikají a dále se rozvírají nůžky mezi
souhrnem nabídky a poptávky, vzniká a narůstá deficit celkové poptávky.
To je příčinou masivní latentní nerovnováhy souhrnné nabídky a
poptávky, resp. zásadní deformace (podhodnocení) poptávky pracujících a
na tomto základě pak také primární příčinou „krizí z nadbytku výroby“,
vzniku a růstu masové nezaměstnanosti, i existence armády
nezaměstnaných se všemi z toho plynoucími nežádoucími sociálními
dopady. Současný
a zostřující se způsob primárního antiekvivalentního rozdělování
výsledků práce už snad překročil únosnou a dokonce sebezáchovnou mez.
Je naprosto zřejmé, že tento chamtivý kapitalistický (podnikatelský)
princip je nejen nehorázně sociálně nespravedlivý, ale současně je
vlastně i náloží pod celým tímto systémem, protože v sobě koncentruje a
posiluje sociální antagonismy a tím i společenské napětí směřující k
možnému výbuchu. Přitom tento rozpor nelze řešit ani zvyšováním
nejrůznějších nepřímých daní a dalším omezováním masové poptávky
běžných spotřebitelů, ani zvyšováním množství peněz a jejich rozdáváním
prostřednictvím rozpočtů ani inflačními procesy, to je jen
kontraproduktivním přiléváním oleje do ohně. Kdy a kde se tento
negativní vývoj zastaví, pokud vůbec?
4.
Úspěch kapitalistů a podnikatelů je ve významné míře založen
na levné práci zaměstnanců (popř. i subdodavatelů). Čím je její cena
(mzda, plat) nižší, tím více zbude konkrétnímu vlastníku produkčního
majetku - podnikateli, kapitalistovi, ba celému státu v němž je takové
„velké“ vlastnictví koncentrováno. Ať už se tomu říká vykořisťování,
parasitismus nebo vysávání druhých. Klasicky takto kapitalismus
využíval a využívá lidi doma ve vlastních zemích. Dokonce i nyní tu
cítíme tlak na zostřování využitelnosti živé práce, když ne přímým
snižováním mezd a platů tak určitě jejich zaostáváním za růstem její
produktivity a dokonce významným zvyšováním její intenzity (co jiného
je tzv. „zeštíhlování“ podniků?).
Dnešní nejvyspělejší a také nejbohatší země, možno říci
„západní“, však své bohatství takto od dob kolonizátorů získávali
hlavně v cizích zemích, v zahraničí. Bez jakýchkoliv ohledů. Dříve
především přímými nestydatými loupežemi i využíváním otroctví (příklad
USA). To už ale ustoupilo do pozadí a dnes převažují metody jiné,
mnohem decentnější a dokonce pro postižené využívané země a jejich
obyvatele „prospěšné“. Zisky z levné zahraniční práce přináší jak známo
zejména „dovoz“ levných pracovních sil zvenčí, což současně vytváří
konkurenční a tedy nátlakový nástroj vůči požadavkům domácích
zaměstnanců; vývoz kapitálu do cizích zemí, kde potom místní pracovníci
produkují levné zboží prodávané potom všude jinde ve světě za běžné
tržní ceny (takto získané mimořádné zisky pak shrabují domácí centrály
kapitalistických vlastníků); podhodnocené kurzy domácích měn
„zaostalých levných“ zemí, na jejichž základě je veškerá exportovaná
domácí práce prodávána často hluboko pod cenou.
Např. v současných podmínkách bychom v ČR zhruba za 1000 Kč
domácí produkce měli dostávat zhruba řekněme 60 až 65 Eur, dostáváme
však jen okolo 35 až 40 Eur. Z toho plyne automaticky a bez výjimky
ztráta 20 až 30 Eur, takže takto nevyhnutelně na všech exportních
transakcích přicházíme nenávratně nejméně o 30 % hodnoty domácí práce.
A ve vztahu k některým dalším státům s daleko více podhodnocenými
měnami je to ještě mnohem horší (příklad Ukrajiny nebo Ruska). Tuto
oprátku si ovšem často pletou postižené země do značné míry
dobrovolně(?) samy v zájmu podpory svého „exportu“, ačkoliv to je
dlouhodobě sebevražedná politika. Co jim přináší krátkodobě výhody,
nemůže vydržet napořád. Stačí si všimnout, že měny tzv. vyspělých zemí
takové odchylky mezi sebou neznají, a že jejich kurzy se pohybují v
podstatě kolem reálných parit kupních sil.
Ale tyto možnosti se už do budoucna nezdají nevyčerpatelné. Na obzoru
je totiž přece jen postupné vyrovnávání ekonomické úrovně takto
zaostalých a využívaných zemí, tedy jejich postupné přibližování se k
úrovni těch vyspělejších (viz případy Japonska a tzv. asijských tygrů).
Pokud k tomu bude docházet a to je do značné míry předvídatelné u řady
zemí (např. ve střední a východní Evropě), bude se cena jejich práce
doma zvyšovat a jejich měny se budou buď sjednocovat, nebo alespoň
přibližovat k reálným paritám. Úměrně tomu všechny tyto dosavadní
ekonomické „výhody“ pro bohaté země a jejich kapitalisty se budou
snižovat až odpadávat. Pracovníci zůstanou doma když venku na tom
nevydělají, vývoz kapitálu přestane mít smysl, když venku musí
podnikatelé platit to, co doma (navíc vzniká problém i pokud jde o
zdroje tohoto kapitálu, zejména v USA), a při vyrovnání kurzů měn
přestane být import zboží a služeb z „levných zemí“ sám o sobě
mimořádně zajímavý a využívaný. Potom bude platit zásada „co si doma
neuděláš tak nemáš…“
Navíc lze v souvislosti s vyčerpáváním neobnovitelných (nejen
energetických) zdrojů očekávat nástup významného růstu cen komodit,
kterých se právě v dnes bohatých zemích už nedostává a nevyhnutelně
musí být importovány. To přinese významnou změnu v dosavadním
rozdělování zisků s tím, že začnou mnohem více vydělávat země dosud
zpravidla zaostalejší, pokud mají energetické a jiné suroviny (např.
Rusko) nebo dokonce jen dostatek vhodné zemědělské půdy a vody. A víc
za ně budou platit země s jejich deficitem, většinou ty dnes
nejvyspělejší. To v každém případě znamená specifický významný podnět
pro snižování rozdílů v ekonomické úrovni řady zemí, k vyrovnávání
jejich životní úrovně i ceny práce.
V kombinaci s narůstající ztrátou věrohodnosti stávajících rezervních
měn (hlavně USD) je takový vývoj reálný a pravděpodobný, alespoň pokud
jde o značnou část zaostávajících zemí dennodenně dosud přinášejících
na svůj vlastní úkor zmíněné ekonomické výhody (zisky) bohatým západním
kapitalistům a zemím, kteří je zatím takřka bez omezení využívají.
Zatím totiž právě ony byly a jsou hlavním zdrojem jejich ekonomického
růstu. Pokud ale bude tento zdroj omezován je třeba předpokládat, že
„bohatí“ budou postupně přicházet ročně o biliony dolarů dosavadních
bezpracných zisků a je otázka zda to pro ně nebude znamenat ztrátu
smrtelnou. Neboť právě privilegium jejich ekonomické výlučnosti až
dosud je pro ně nezbytnou živou vodou i zdrojem politické moci. Je proto paradoxní, že jinak globálně žádoucí ekonomické vyrovnávání zemí je pro kapitalismus vlastně významnou hrozbou.
Kapitalismus se sám označuje jako „tržní ekonomika“. Ve skutečnosti
však – alespoň dle klasických kriterií – trh soustavně deformuje, dnes
už globálně tím (nejen) jak podvazuje souhrnnou poptávku. Už bylo
uvedeno, že už doma podráží a snižuje žádoucí poptávku lidí, především
zaměstnanců ze středních tříd. Ve druhé řadě však takto podrážel a
podráží poptávku celých států a dokonce skupin států. Dochází k tomu v
důsledku nejrůznějších metod jejich ekonomického „vykostění“. Takových
příkladů zná historie celou řadu už z koloniálních dob. Platí to třeba
pro Čínu, která ještě na sklonku 19. století byla poměrně
stabilizovanou a vyspělou zemí a za krátkou dobu ji agrese hlavně
evropských zemí stačily poničit tak, že se stala jejich naprosto
bezvýznamným přívěskem a tedy i chudákem, který si od nich toho už moc
nemohl koupit i kdyby chtěl. Podobný osud však postihl také Indii,
africké země či jihovýchodní Asii.
Ani v moderních časech se chamtivý kapitalismus a kapitalisté nedokáží
chovat jinak. Ještě máme před očima nedávné sjednocení SRN a NDR, které
stačilo velice rychle východoněmecké oblasti ekonomicky zdecimovat,
protože se jim nedostalo prostoru k zachování a rozvoji vlastní
relativně vyspělé produkce a už dlouho musí žít na dotacích, které jim
musí dávat západní oblasti, které to přirozeně nelibě nesou. Konečně
totéž platí pro celý bývalý blok Rady vzájemné hospodářské pomoci,
včetně Ruska a bývalých republik SSSR, které v rámci západními poradci
naordinovaných privatizací, devalvací měn a uvolnění dovozů a vývozu
kapitálu (atd.) v podstatě přišly skoro o všechno (tady ovšem
nepřichází v úvahu žádné náhradní dotace). Pro západ to znamenalo
mimořádnou hospodářskou injekci, která mu mezitím už přinesla biliony
dolarů. Ale zato má dnes na svých východních hranicích zadlužené
chudáky, kteří už narazili nebo brzy narazí na hranice možnosti dalších
úvěrů a stanou se více méně insolventní. Jako potenciální dobří
zákazníci budou potom zřejmě ztraceni a budou považováni spíše za
přítěž, stejně tak jako jí už po léta jsou desítky tzv. nejméně
vyspělých zemí rozvojového(?) světa (známé jako skupina LDC). A vlastně
ani latinská Amerika na tom dnes není moc lépe; i tady se situace
vyvinula tak, že v důsledku dlouholeté spolupráce s Mezinárodním
měnovým fondem ve většině států už splátky půjček a úroků převyšují
výši dovozů kapitálu. Dostaly se tak do „věčného“ kolotoče vytloukání
klínu klínem, neustálého hledání nových půjček aby mohly být spláceny
předchozí úvěry a běžné úroky.
Takže po likvidaci a vysání RVHP už dnes kapitalismus nemá žádné nové
perspektivní trhy na obzoru. A na druhé straně přetrvávají a snad se i
rozrůstají oblasti světové chudoby, kde musí lidé žít za oněch
příslovečných pár dolarů denně. Možná, že do tohoto pásma budou brzy
sklouzávat i některé zubožené státy bývalého sovětského bloku.
Takže to, co krátkodobě přináší velké zisky, znamená dlouhodobě
ztrátu významných trhů, a tedy zákonitě podvázání možností rozvoje a
růstu bohatých kapitalistů a jejich zemí. Přitom se takto
polarizují hospodářské a společenské poměry „vyspělých a zaostalých
států“. Něco na tom tržním hospodářství jak vidno principiálně neklape.
To je začarovaný kruh., který nenasytný kapitalismus není schopen
uzavřít. Jak se zdá už zřejmě nebude mít na světě nové významné trhy
pro „vyžírání“, při nejmenším ne v dohledné budoucnosti. To znamená, že
kapitalismus už pro své šíření nemá žádný nový geografický prostor.
To ovšem nejsou jeho všechny slabiny a rizika.
Určitě k nim patří i skutečnost, že současné prostředky moderní
informační techniky ohrožují dosud v podstatě jednotnou frontu
kapitalistické propagandy a maří tak její účinnost a působení na
vymývání mozků. Narůstají také nová významná konkurenční centra
vládnoucím USA a západním zemím, s nimiž musí počítat a dělit se s nimi
o moc. Hlavně v Číně (Asii) a možná i v Rusku. Kromě toho ve světě
nejen existují ale pořád narůstají zásadní globální problémy, které
současný společenský systém sám do značné míry vytvořil a s nimiž si
neví rady. Zatím před nimi pořád jen zavírá oči a odsouvá do
budoucnosti, čímž se možnosti jejich účinného řešení den od dne
snižují. Máme tu na mysli změnu klimatu, znečištění planety, vyčerpání
neobnovitelných zdrojů, přelidnění planety, jaderná rizika a podobně.
Zabývat se jimi by mělo být daleko důležitější než hrdinně kopat do
mrtvoly komunismu.
Kapitalismus lidi dělní na privilegované a ty ostatní, a to
podle nespravedlivých a velice často přímo nepoctivých kriterií. Jeho
hříchy jsou nesčetné, protože jde o systém neštítící se ničeho.
Zlodějský a prolhaný, nepřiměřeně poškozující přírodu, podněcující
vandalismus i kriminalitu, hrozebný a agresivní ve vztahu k zemím,
které by snad nechtěli tančit jak on píská atd. Vytváří propastné
sociální rozdíly, zakládá organizovaný zločin, brutalitu, narkomanii a
podobné vymoženosti jeho „civilizace“. Sám se ovšem vydává za nezbytný
zdroj a ochránce svobody a lidských práv. Za strážce demokracie doma i
ve světě. Ve skutečnosti je to ale systém hluboce antidemokratický.
Pokud si odmyslíme existenci tzv. svobodných voleb, které mezitím
degradovaly na masivní reklamní kampaně (viz slogan, podle něhož „kdyby
měly volby nějaký význam byly by už dávno zrušeny“) pak toho ve
skutečnosti většině populace (masám středních tříd) mnoho reálného
neposkytuje. Proboha jak je možné mluvit o nějaké demokracii v
podmínkách, kdy údajně 6 % lidí světa ovládá 58 % jeho majetku (v USA 1
% obyvatel ovládá 95 % domácího majetku)? A velký majetek demokracii v
praxi ruší, protože je prostředkem k ovládání a využívání lidí
(pracujících, občanů a voličů) a ne k jejich svobodě. Vždyť nikdo se
ani nesnaží popírat, že v kapitalismu opravdovou (jedinou?) zárukou
svobody a nezávislosti je jen a jen dostatek či vlastně nadbytek peněz…
Zmíněné slabiny lze považovat za jakési destrukční náboje
položené a tikající pod celým systémem. Řada světových intelektuálů a
kritiků si to už dávno uvědomila (viz např. z těch nejznámějších
Chomsky, Stiglitz, Krugman, Wallerstein, Greer, Moore, Faber). A konec
konců to platí pro většinu světové populace vůbec, u níž se to
projevuje (i když možná povrchně) nárůstem antiamerikanismu a
antisionismu. Dnešní globální kapitalismus je viditelně chronicky
nemocný, ale už dávno to není chřipka ale spíše metastázující rakovina.
Jak z toho všeho ven, co můžeme čekat? Dojde tu k prohloubení
demokracie nebo k fašizaci společnosti?
Rozhodující slovo jak se zdá bude mít především vývoj v
samotných USA. Pořád jde o supervelmoc, i když už dávno ztratila
oprávnění být v něčem vzorem. Alespoň pro nejbližší dobu. O jejich
situaci už byla zmínka. Začátek jejich uzdravování by se musel opírat o
reálná ekonomická řešení. Především by musely nastoupit ohromné věcné
úspory všeho druhu, v rozsahu alespoň jednoho bilionu dolarů ročně, což
by stejně stačilo jen na zastavení dalšího růstu dluhů. To se jak se
zdá nepřichází v úvahu, nikdo si ani nechce představit výsledné
sociální nebo vojensko-politické důsledky. Pokud jde o druhou cestu
směřující k mimořádnému ohromnému zvýšení efektivnosti ekonomiky a
růstu jeho produkce (nikoliv ovšem jen ve službách nebo dokonce jen v
„bankách“) lze konstatovat, že na to už tento stát nemá. Může se jistě
pokusit, ale v tomto směru už promeškal svoji dobu.
Zbývá jim jen specifická ale nejreálnější „třetí cesta“, to je
loupeže majetků u druhých. Především k ní zřejmě dojde tak jako tak na
základě výrazného znehodnocení dolaru, které je tak říkajíc „na stole“.
Věřitelé spláčou na výdělkem, pokud si to ovšem nechají líbit. Ale asi
jim nic jiného nezbude. Ani to však stačit nebude. Bude muset jít o
získání nových reálných zdrojů, jak už to světu ukázala nedávná agrese
v Iráku. Na tapetě je teď jako hlavní především Rusko. Jistě mezitím
budou probíhat nejrůznější rituální gesta a „vzájemná jednání“ s
nejrůznějšími kompromisy, ale konečný cíl pořád zůstává. Nelze mu přece
nechat tak ohromné zásoby energetických a dalších surovin a zdrojů,
když jim samým se jich nedostává. Navíc je nutno vyřadit jeho pořád
významný jaderný potenciál, který by je mohl ohrozit.
K dispozici je přece rozpracovaná strategie prvního jaderného
úderu, pokud se jim hrozbu odvety podaří na bázi supermoderních
vojenských technologii vyřadit nebo minimalizovat. Reálnější možná ale
bude tak říkajíc využít k jeho rozbití a pohlcení spolek „ochotných“
států z bývalého sovětského bloku, především těch nejhorlivějších ze
střední Evropy a Pobaltí. Ti jak se zdá budou ochotni položit na oltář
velkého bratra své vlastní země i jeho obyvatele a byla by hloupost to
s nimi ruku v ruce nepřipravovat. Takže střední a východní Evropa
nemají daleko k tomu, aby se opakovaně staly světovým válčištěm. USA
nakonec mohou zůstat jakoby stranou, nakonec poskytnou jen nějakou tu
záminku a samozřejmě zbraně a nutnou podporu. Evropská unie si přitom
také přiloží své polínko. Samozřejmě nevíme jak se vyvine situace u
jiných důležitých hráčů, nejen Číny ale třeba i latinské Ameriky. V
každém případě čekají Rusko v nejbližších letech horké chvíle, pokud
bude ochotno a schopno své území, lidi a zdroje ochránit. Zdá se, že se
vrátila nejistá situace třicátých let minulého století ohlašující
nástup nových Mnichovů či nějaké velké války. Může tomu tak být i
nemusí. V každém případě platí, že v zoufalé situaci mohou nejen lidé
ale i státy dělat zoufalé věci, například kdyby nedokázaly unést ztrátu
světové nadvlády.
|
